Od vzniku ČSR do zestátnění
(1918 – 1923)

V průběhu první světové války narukovala řada strážníků na vojnu. Správa města proto na jejich místa přijala tzv. výpomocné strážníky, kteří za denní plat 3 koruny a 50 haléřů (později 4 Kčs) plnili spolu se zbytkem původního mužstva potřebné úkoly. Když válka skončila, ne všichni narukovaní strážníci se domů a do zaměstnání vrátili. O některých byly poslední zprávy z ruského či italského zajetí, někteří zmizeli ve zmatku válečné vřavy beze stopy. Proto bylo výpomocným strážníkům nabídnuto, že po složení zkoušky, kde bude prověřena úroveň jejich fyzické schopnosti pro strážní službu, znalosti služebních předpisů a znalost řeči slovem a písmem, dostanou plnohodnotné místo strážníka. Výhodu měli ti, kteří předtím navštěvovali tzv. instrukční kurz, ale nakonec většina zájemců potřebnou zkoušku složila a místo tak získala.

Po rozpadu Rakouska-Uherska však ve většině měst zesilovaly tendence (výrazně podporované novou československou vládou) o to, aby byla městská policie zestátněna. Za touto myšlenkou byla v první řadě snaha ušetřit co nejvíce prostředků z obecní pokladny, kterých se v té době zvlášť nedostávalo. Jak je ale patrné i z dobového tisku, v Brně hrála svoji roli i skutečnost, že strážníci, stejně jako například i některé spolky, lidem svojí přítomností stále připomínali dobu, kdy byla samospráva městské radnice vesměs v německých rukou.

A tak přestože ještě v prosinci roku 1918 rozhodla městská komise například o navýšení počtu jízdních policistů z 13 na 20, v následujícím roce již hledala cesty, jak tuto jednotku redukovat až postupně úplně zrušit. V dubnu 1921 tak již byli ve stavu pouze 4 strážníci, 4 koně, 2 ošetřovatelé a 1 inspektor. Zaměstnanci pak byli postupně přeřazeni na jiné policejní nebo civilní pozice (např. ošetřovatelé Karel Kirchner a Jan Weber byli původní profesí kočí, takže jim bylo městským prezídiem nabídnuto jiné místo u koní v městských službách) a poslední valaši – 14letý světloryzák Ajax, 14letý světloryzák Rolf, 12letý světlohnědý Bubi a 12letý světloryzák Alfons – byli v jarních měsících roku 1922 prodáni či převedeni na jiné služby.

Termín definitivního zestátnění brněnské úřady dlouho odsouvaly, až rozhodly, že nejprve budou (1. 10. 1922) oficiálně převedeny veškeré nemovité prostory a do 20. 11. má každý strážník možnost podat žádost o přestup do služeb policie státní. Toho většina strážců pořádku využila a tak skutečně k 1. 3. 1923 přestoupilo 263 strážníků, 16 policejních agentů, 2 inspektoři a 2 úředníci.

Zhruba stovka zaměstnanců převedena nebyla: 5 jich bylo penzionováno, 11 o přestup nepožádalo a 95 byla žádost z různých důvodů zamítnuta. Ti pak většinou dostali alespoň možnost pracovat v jiných městských službách, často například jako hlídači objektů. 

Přestože od zániku původní městské policie v Brně uplynulo již téměř sto let, na některých místech dodnes nalezneme její stopy. Na Staré radnici jsou v prostoru tzv. zastupitelského klubu místnosti, které dříve sloužily jako cely pro zadržené. V přízemí zde bylo mimo jiné pracoviště policejního fotografa a v některé z místností mělo být podle záznamů v Archivu města Brna umístěno i policejní muzeum, uchovávající všechny typy uniforem od samého začátku v roce 1866 až do doby zestátnění. Bohužel poslední zmínka o muzeu je z konce roku 1922, kdy pracovník policejního úřadu požadoval finance k obnovení činnosti muzea. Co se s exponáty stalo potom, zůstává záhadou.

V Muzeu města Brna je také uložena přilba některého z okrskových velitelů (dnes bychom řekli vedoucího revíru) a nákrční štítek (ringkragen), u strážníků nesoucí jejich služební číslo, u velitelů pak orlici s městským znakem. Nachází se zde i důstojnická šavle vzor 1861 a puška systému Wänzel s bodákem, model 1867. A úřední dokumenty, které unikly skartaci, pro změnu uchovávají různé fondy Archivu města Brna a Moravského zemského archivu. 

Zpět na celkový přehled historie MPB