pátek 9. 4. 2021:
díl třicátýdruhý: PLOTŇÁCI A DETEKTIVOVÉ V JEJICH PÍSNÍCH

V souvislosti s činností dávných strážníků by bylo vhodné zmínit pár slov o tom, jak vypadaly tehdejší typické osoby, nacházející se na opačné straně zákona. Ideálně se k tomuto účelu hodí individua ze začátku 20. století, které současníci označovali výrazem „brněnská plotna“.
Plotňáci, ačkoli zpravidla pocházeli z nízkopříjmové sociální vrstvy, trvalou práci prý většinou aktivně nevyhledávali. Spíše si přivydělávali příležitostnou výpomocí, kdo měl možnost, nechával se vyživovat rodiči nebo důvěřivou partnerkou, a samozřejmě, když se naskytla příležitost, získávali peníze jakoukoli nelegální činností. Pokud se někomu podařilo takto přijít k penězům, zaplatil četným kamarádům pití a každá sklenice piva a kořalky roztápěla „pod plotnou“ pomyslný oheň, aby se upekly další nepravosti. Často se ale jen tak pro zábavu jeden před druhým vytahoval. Přeháněli, s kým se porvali, kdo má zkušenost s tvrdším trestem, kdo tzv. ufachčil více kchoc (obloudil více žen) apod.
Dnes často napadne zájemce o historii otázka, jak vlastně takový typický plotňák vypadal. V tomto ohledu naštěstí nejsme odkázáni jen na fantazii, ale dostatečně barvité odpovědi nám dávají tehdejší spisovatelé i novináři. Údajně to nejčastěji býval muž mladšího nebo středního věku, chodící loudavým, kolébavým krokem s rukama v kapsách, na sobě rozepnutou košili nebo kabát s vyhrnutým límcem a v ústech žmoulající nezbytnou špinku. Vlasy míval učesané dozadu, někdy namazané sádlem a na nich posazenou čepici se štítkem. Při mluvení bylo na plotňácích nápadné, že často výrazně pohybovali dolní čelistí a rádi na sebe (jakoby nevědomky) upoutávali pohyby i mluvením pozornost okolí. Pro scházení mívali svá místa. Hospody nižší kategorie na periférii, plácky u řeky, lavičky pod Špilberkem, nádraží a jeho blízké okolí, Lužánky aj.
Netřeba zdůrazňovat, že plotňáci se při tomto stylu života často dostávali do kontaktu s policií. Strážníci a detektivové tak byli nejen častým tématem jejich hovorů, ale ti nejvýraznější se dostávali rovnou do plotňáckých říkánek a písniček. Jako například v jedné, kterou roku 1928 uveřejnil týdeník Přítomnost. Zde je přepis její první části:

Vizita
Bylo to jedenkrát v neděli,
když jsme se u Dáňů bavili,
přišel tam pan Kargl s Hlavičkou:
„Máte tady zábavu hezkou!

Suchánek vám na piano hraje,
to se vám to, pajndle, tancuje!
Prosím, dámy, račte vizitky,
ať vás máme brzo odbity!“

A pan Kargl, on ví, co spraví,
Pistauer nás staví do řady
jménem zákona nás zatýká,
„pozor na tu, která utíká!“

Pro nezasvěcené stručné vysvětlení: u Dáňů býval čoch, neboli něco mezi hospodou a čajovnou, na Křenové ulici. Kargl byl známý detektiv brněnské městské policie Antonín Gargl. Ještě slavnější byl jeho kolega, zde také zmíněný, Pistauer alias Hlavička. O něm již byly zmínky v předchozích dílech našeho seriálu. A zůstává nám poslední nezvyklý výraz – pajndle, kterým plotňáci označovali holky nebo ženy.

pátek 26. 3. 2021:
díl třicátýprvní: Z DENÍKU DETEKTIVŮ

V tomto příspěvku se vrátíme k působení malé, ale významné sekce brněnské městské policie. Tuto skupinku tvořilo několik neuniformovaných strážníků – detektivů, mezi něž patřil i slavný Pavel Pistauer.
Jednu zářijovou středu roku 1920 byl Pistauer i se svým kolegou Procházkou poslán do Žabovřesk, kde došlo k vyloupení vily profesora Riegra. Ten byl v těchto dnech i se svojí ženou na studijním pobytu v Paříži, čehož nějací pobertové drze využili k vlastnímu obohacení.
Detektivové procházeli místnosti, kde bylo vše zpřeházené a rozbité. Snažili se najít nějaké stopy, ale vzhledem k nepřítomnosti majitelů nebylo možné ani určit, co se vlastně ztratilo. Zapsali si tedy alespoň vše, co považovali za důležité, nasnímali fotografie i otisky prstů a s dalšími kroky nezbývalo než čekat na návrat manželů Riegrových.
O necelé dva týdny později byl podobným způsobem vyloupen byt vicekonzula Netouška. Zde již detektivové při svém pátrání nacházeli pevnější záchytné body. Nejprve se od majitele dověděli, co přesně zmizelo, a když prošli dům, aby se poptali, zda si někdo něčeho neobvyklého nevšiml, dostali hned od dvou všímavých žen popis dvou podezřelých mladíků, kteří byli ten den v domě spatřeni. Pistauer vzal tyto svědkyně do archivu, kde obě při prohlédnutí alba zločinců bez váhání identifikovaly zmíněné muže, řeznického učně Josefa Houdka a holičského pomocníka Františka Blasela.
Detektivům bylo známo, že známí zlodějíčci Houdek i Blasel jsou v současnosti nezaměstnaní, a pokud něco hledají, práce to určitě není. Šli je tedy vyslechnout. Oba mladí muži se nejprve tvářili uraženě, že je někdo podezírá z nepravostí, ale současně působili podezřele tím, jak dobře si žijí, když nemají žádný příjem. Blasel například tvrdil, že krásný kabát, který má právě na sobě, koupil za 300 korun od neznámého muže v Prostějově. To ale hrubě podcenil zkušené detektivy. Ti poslali pro profesora Riegra a ten ihned poznal oděv, který mu lupiči odcizili. Při domovních prohlídkách pak bylo u obou podezřelých nalezeno ještě mnoho dalších věcí, některé zřejmě pocházely i z dalších dosud nenahlášených loupeží. Pistauerovi s Procházkou se také podařilo při výsleších zjistit, kam cennosti mizely. Odkupovala je pod cenou jakási Františka Goldwurmová, která v Brně přebývala nelegálně. Ta ale bohužel včas vycítila, že je zde příliš horká půda a zmizela i s částí lupu, kam patřila i Riegrova vzácná sbírka mincí a egyptských ozdob. I přesto ale mohlo detektivní oddělení tyto případy uzavřít jako úspěšně vyřešené.


pátek 19. 3. 2021:
díl třicátý: STRÁŽNÍCI VERSUS VEŘEJNOST

Na vzájemný vztah mezi strážníky a veřejností mělo vliv velké množství věcí. Nejvíce samozřejmě komunální politika. Když byli lidé spokojeni s městskou radou, byli vstřícnější i k policii. Když později vlivem sociálních a jazykových sporů vzájemné vztahy skřípaly, zvedala se nespokojenost i vůči strážníkům. Ani po vzniku první republiky to nebylo o moc lepší. Pro představu se podívejme na jeden z mnoha případů.
Jedno listopadové dopoledne roku 1919 přišel na strážnici v Křenové ulici hostinský Antonín Linhart, a že prý jde podat stížnost na nějakého Škarolka. Na výzvu nadstrážníka Janeczka začal rozlíceně popisovat, jak šla jeho žena do prádelny v Kozí ulici, aby tam vyzvedla čisté oděvy. Když však chtěla za službu zaplatit, dovolil si majitel prádelny Škarolek její jednokorunovou a dvoukorunovou rakouskou bankovku odmítnout, a že prý přijme jen nové československé státovky. Tohle si přece nemůže dovolit, hřímal hostinský.
Nadstrážník a obvodní inspektor v jedné osobě však jeho chrlení nadávek utnul a řekl, že takovéto oznámení nepřijímá a ať se prý jde Linhart poptat na hlavní policejní úřad na radnici, kde se mu snad dostane lepší rady. To však zřejmě byla zásadní chyba. Hostinský nemeškal a za hlasitého láteření opravdu na úřad šel. Ovšem ne pro radu ohledně bankovek, ale se stížností na inspektora Janeczka.
Stížnost se táhla až do května následujícího roku, kdy byla napomenutím nadstrážníka uzavřena. Již nikdy se nedozvíme, co bylo příčinou rozohněnosti hostinského, který nejdříve hájil platební schopnosti své ženy a pak nelítostně bojoval proti policistovi. Lidově by se dalo říci, že ho zřejmě něco hnětlo natolik, že musel pootevřít ventil.  Jisté je ale to, že ve svém původním sporu neměl vůbec pravdu. Staré rakouské bankovky s nominální hodnotou 1 a 2 koruny totiž přestaly podle zákona platit přesně 14. října roku 1919, v 6 hodin večer. Možná ho zmátlo, že kolkované staré bankovky platily ještě do poloviny následujícího roku, ale to nic neměnilo na tom, že tyto s nejmenší hodnotou již tuto schopnost nenávratně pozbyly. Snad časem stejně tak vymizelo i hostinského rozčilení.

pátek 12. 3. 2021:
díl dvacátý devátý: DALŠÍ ZBRANĚ STRÁŽNÍKŮ

Protože předchozí díl této minisérie byl věnován chladným zbraním, tedy šavlím a kordům, podívejme se nyní, jaké další předměty se ve výzbroji brněnských strážníků ještě objevovaly.
Úplně prvním nástrojem, napomáhajícím svému nositeli při fyzických potyčkách, byla dřevěná hůl. Její podoba není úplně známa, ale zachovala se nám v archivních dokumentech alespoň strohá zmínka, že se jednalo o hůl s nějakou speciální úpravou. V čem ale tato úprava spočívala, již text neuvádí. Při dnešním srovnání leckoho napadne, že mohla mít připevněnou příčnou rukojeť, jako má dnešní široce užívaná tzv. tonfa. K této verzi bychom ale stěží nalezli nějaké dobové srovnání. Daleko pravděpodobnější se zdá být úvaha, že hůl měla podobnou úpravu, jako tomu bylo u holí tehdejších strážníků v Anglii. Tam byl k holi připevněn na pantíku ve stejném směru podlouhlý kousek dřeva, a když bylo potřeba vyvolat hlasitý klapavý zvuk, stačilo začít touto holí mávat. Účel byl prakticky stejný, jako později u policejních píšťalek. Tedy upozornit jiné hlídky i osoby v okolí, že se něco neobvyklého děje a může být potřeba pomoci. Nezapomínejme, že první strážníci v Brně měli uniformy převzaty zcela dle anglického vzoru, proč by tedy nepřevzali i vzor pro hole?
Dalším druhem zbraní využívaných brněnskou městskou policií byly zbraně střelné. První pušky nechala městská rada zakoupit ještě v roce založení sboru, tedy 1866, a to u 1. četnického pluku ve Vídni. Byly to tenkrát ještě předovky značky Lorenz a jejich hlaveň byla oproti verzi používané v armádě trochu zkrácená. Na hlavni však byl nasazen dlouhý bodák, takže zbraň, kterou měl strážník pověšenou přes rameno, musela působit značně výhružně. Problém byl ovšem v tom, že systém předovek již byl zastaralý, takže brzy bylo potřeba tyto zbraně předělávat na zadovky. Byl to systém zvaný Wänzel. Každá hlídka ale nemusela procházet brněnskými ulicemi s ručnicí přes rameno. Pušky byly určeny především hlídkám na noční služby, a pokud na obchůzky vyráželi strážníci spolu, tak pušku nosili třeba jen dva ze tří. Samozřejmě záleželo také na tom, jak byla oblast, kam hlídka mířila, nebezpečná.
Časem se ukázalo, že vzhledem k rozměrům, váze i rychlejší možnosti použití by byl pro strážníky vhodnější zbraní revolver. Ten byl do výzbroje definitivně zaveden poměrně pozdě, až roku 1895, tedy 11 let po „sesterské“ organizaci ve Vídni. Podle dobových informací měli brněnští strážníci stejný typ zbraně, jaký používala vídeňská městská policie, tedy revolver značky Gasser, ráže 9 mm.


pátek 5. 3. 2021:
díl dvacátý osmý: CHLADNÉ ZBRANĚ

Strážníci ve službě nosívali, stejně jako i členové jiných bezpečnostních a pořádkových složek této doby, různé zbraně. Byly to nejen dřevěné hole se speciální úpravou, ale i šavle a kordy, pušky a později i revolvery. V tomto příspěvku se podíváme, jak to bylo se šavlemi a kordy.

Již v době vzniku městské policie, tedy roku 1866, objednali radní většinu potřebné výzbroje u vídeňského četnictva. Proto také nebylo žádným překvapením, když strážníci začali sloužit se stejnými šavlemi, jako rakouští četníci za Brnem i jinde. Byl to jeden z nejrozšířenějších typů šavlí, které armáda i bezpečnostní sbory užívaly. Dnes je tento typ šavle označovaný jako vzor 1851. Vojenský a policejní typ byl takřka shodný, lišil se hlavně vzhledem pochvy. Venkovní strana té vojenské totiž byla celokovová, ve stříbrném zbarvení, zatímco ta ve výbavě četnictva a policie byla z velké části potažena černou kůží a kovem byly chráněny jen nejvíce namáhané plochy.

Dalším typem šavle byl takzvaný vzor 1861. Tato šavle byla ve své době také velmi rozšířená a pro strážníky byla opět pořízena ve variantě určené pro četnictvo a policii.

Posledním – tentokrát trochu vzácnějším – typem chladné zbraně, která se objevovala na opasku brněnských uniforem, byl kord, tzv. vzor č. 1911. Tento typ kordu byl dle předpisů určen vyšším vojenským úředníkům, a i v řadách brněnské městské policie ho nosili pouze velitelé s vyšší šarží. A když už jsme u velitelů, nesmíme zapomínat, že na rozdíl od mužstva měli svoji zbraň doplněnou tzv. portepee, což je zjednodušeně řešeno ozdobný střapec přivázaný k rukojeti zbraně. Portepee samozřejmě sloužilo pro větší parádu, ale také napomáhalo s identifikací hodnosti daného oficíra. Například portepee na kordu inspektora MP bylo stříbrné barvy a po obou stranách mělo ve zlaté barvě vyšívaný městský znak.

pátek 26. 2. 2021:
díl dvacátý sedmý: POŽÁRY

Po celou dobu svojí existence měla historická městská policie svoje hlavní zázemí v objektu Staré radnice. Nebyla však v těchto dobách jedinou složkou (dnes bychom mohli dodat takzvaného integrovaného systému), která v radničním areálu sídlila. Zázemí zde měli i hasiči, kteří byli na svoji dobu moderně vybaveni i organizováni. Jednou z jejich bývalých prostor je ta, kde je dnes umístěno Informační centrum pod krokodýlem.

Přítomnost hasičského sboru však neznamenala, že by se strážníci na prevenci požárů, případně na záchranných akcích, nepodíleli, právě naopak. Policejní strážnice byly jedny z prvních prostor ve městě, které byly vybaveny tehdejší převratnou novinkou, ručním hasícím přístrojem Minimax. Stalo se tak v létě roku 1905. Do té doby vyžadovaly všechny přístroje mechanické pumpování, nebo to prostě byly jen připravené velké nádoby s občas vyměňovanou vodou a kbelíkem. Vynález Minimax však výraznou měrou posouval možnosti prvotního hašení ohňů. Jednalo se o kovovou nádobu trychtýřového tvaru s postranní rukojetí, v jejímž nitru došlo při aktivaci k chemické reakci mezi sodou a kyselinou chlorovodíkovou. Vzniklý plyn pak vyvolal takový tlak, že proud vody dosáhl na vzdálenost 15 až 20 metrů od zařízení. Zásoba vody sice nebyla velká, jen 3 až 6 litrů. Přesto to však mnohdy stačilo k tomu, aby se ihned v zárodku zabránilo velkým škodám.

Například ještě ve stejném roce, kdy byly Minimaxy ve služebnách instalovány, začalo hořet v kancelářských prostorách stavební firmy Pittel a Brausewetter, jejíž sklady stávaly v ulici Vlhká. Jakmile se strážník v nedaleké strážnici na Křenové doslechl, co se děje, popadl Minimax a běžel na místo. Tam už se sbíhali lidé a sledovali, jak z oken i dveří kanceláře šlehají plameny až k dehtové střeše. Strážník tenkrát příslovečně za minutu dvanáct uhasil největší ohnisko požáru, takže se oheň přestal šířit.

Další z případů, kdy strážník zasáhl u požáru, se stal jednoho prosincového večera roku 1922. Strážník, nacházející se v budově radnice, tenkrát ucítil kouř. Rychle začal hledat příčinu a zjistil, že v blízkém uzamčeném krámku s dětskou konfekcí hoří. Vyburcoval tedy hasiče, kteří se již o likvidaci požáru postarali. Škoda na skladových zásobách firmy sice tehdy nebyla malá, přesně za 12 tisíc korun. Mnohem větší škodě ale bylo včasným zákrokem zabráněno.

pátek 19. 2. 2021:
díl dvacátý šestý: ŠKOLENÍ STRÁŽNÍKŮ

Mezi stálé pracovní povinnosti strážníků patřila účast na pravidelně organizovaných školeních, kde si osvěžovali znalosti nových i starších platných předpisů, potřebných pro výkon služby. Těchto akcí se mužstvo účastnilo podle toho, jak jim to ostatní služební povinnosti dovolovaly. Okruhy, kterých se školení týkalo, se z velké části překrývaly s těmi dnešními. Pro ukázku se podívejme, jak tato oblast policejní praxe vypadala například v roce 1898.
V první řadě byl kladen důraz na znalosti přestupkového a trestního práva. Dále velitelé vyžadovali, aby mělo mužstvo velmi dobrý přehled ze znalostí lokálních předpisů, tj. městských i zemských vyhlášek a nařízení. Strážníci si také opakovali různé předpisy policejní. Nemalý důraz pak byl kladen i na přehled předpisů interních, což obnášelo dobrou znalost organizačního schématu včetně toho, jaké povinnosti i zodpovědnost mají osoby na jednotlivých pozicích. Stejně tak bylo nezbytné znát všechny další interní předpisy, které starosta, jeho zástupce nebo vedoucí policejního úřadu (případně jemu podřízený vrchní inspektor) vydal. Samostatnou kategorií pak byly lekce z kriminalistiky. Byl to obor, který v této době procházel bouřlivým vývojem, objevovaly se stále nové přelomové metody a policejní šéf Walek, o kterém byla v předminulé kapitole řeč, byl jejich velkým fandou. Je dokonce dost možné, že se školení tohoto předmětu ujímal Franz Walek sám, i když písemné doklady k tomu zatím nalezeny nemáme.
Nicméně podívejme se dále. Zodpovědní velitelé nepodceňovali ani znalosti v praktické rovině. S členy policejního sboru byly probírány specifické instrukce ohledně jednání s osobami, vůči kterým zakročují, zejména jakých zásad se držet při zatýkání. Na co byl kladen obzvláštní důraz, byla otázka přípustnosti používání zbraní – tj. šavle a revolveru. K jejich užívání bylo nutné s mužstvem nacvičovat nezbytné technické dovednosti. U šavle až takový problém nebyl, protože většina strážníků pocházela z řad vojenských poddůstojníků. Ale u revolveru bylo záhodno si přece jen některé věci přinejmenším zopakovat. Šlo o nebezpečnou zbraň, která navíc byla do výzbroje městské policie zavedena až v roce 1895, tedy pro tento díl před třemi lety. Strážníci se s revolverem učili správné manipulaci a samozřejmě i střelbě do terče. Všechna tato praktická cvičení byla dle instrukcí prokládána uváděním praktických příkladů, aby mužstvo vědělo, v jaké situaci je který způsob nejvhodnější.
Při školeních nebylo zapomínáno ani na znalosti místní (názvy a specifika ulic, podniků jako vináren, pivnic, penzionů apod.) a k tomu nedílně patřilo rovněž dobré povědomí o osobách, které mohly být pro strážníky z jakéhokoli důvodu zajímavé.
Tato školení obvykle vedl inspektor, tedy přímý nadřízený okrskových velitelů. Také se na nich ale různým podílem účastnili úředníci policejního úřadu. V jakém rozsahu se do výuky zapojovali, určoval vrchní inspektor, a to individuálně, případ od případu.

pátek 12. 2. 2021:
díl dvacátý pátý:  SLUŽEBNÍ POZICE

Pro každou policejní organizaci, stejně jako i jiné ozbrojené složky, je nutností mít striktně a pokud možno nesporně stanovené schéma jednotlivých služebních pozic, u kterých jsou také jasně uvedené kompetence i odpovědnost.
V době vzniku dávné brněnské městské policie to bylo jednoduché. Bylo zde 96 strážníků, rozdělených po 24 do čtyř okrsků, čtyři velitelé i zástupci těchto okrsků a nad nimi vedoucí policejního úřadu, kterému byla současně udělena úřední hodnost městské rady, později pak vrchního městského rady.
Jak se ale moravská metropole plošně i početně rozrůstala, rostla i zdejší policejní organizace a bylo nutné, aby byla její vnitřní struktura členitější. Podívejme se, jak vypadala situace na přelomu 19. a 20. století.
V čele policejního úřadu stál vrchní městský rada. Ten zastupoval policejní složku při jednání s vedoucími představiteli města, c. k. policie, četnictva a dalších úřadů. Tato osoba se primárně zodpovídala starostovi města a jeho zástupci.
Na nejbližším stupni pod vedoucím policejního úřadu stál vrchní inspektor, dále vedoucí civilní stráže a několik úředníků policejního úřadu. Z těchto osob byl nejdůležitější vrchní inspektor, a to z toho důvodu, že měl totiž na starosti celou uniformovanou část policie. S ohledem na povinnosti nesl největší část odpovědnosti. Byl zodpovědný za personální, mzdovou i hospodářskou agendu, měl na starosti vzdělávací aktivity, zprostředkovával předávání úkolů a informací mezi úřady a policejním sborem a v neposlední řadě musel na všech pracovištích provádět i kontroly. Nadřízení od něj očekávali, že zná silné i slabé stránky všech svých podřízených a zohledňuje tyto poznatky v přidělování úkolů i samotných pracovních pozic. K tomu všemu měl oprávnění sám udělovat menší tresty i pochvaly, a také kratší dovolenou, což v praxi znamenalo nejdéle na dobu tří dnů.
Jemu byl podřízen inspektor a jeho zástupce. Inspektor dohlížel na plnění úkolů zadaných vrchním inspektorem, prováděl na pracovištích denní i noční kontroly a psal návrhy na odměny i tresty (sám ze svojí vůle mohl udělovat pouze ústní napomenutí či pochvalu). Dále mezi jeho povinnosti patřila účast na výcviku mužstva a obvykle i vedoucí role při mimořádných opatřeních (nepokoje, oslavy, nehody atd.).
Pod inspektorem a jeho zástupcem stáli vedoucí jednotlivých okrsků (revírů) a jejich zástupci. Ti zodpovídali za působnost jednotlivých pracovišť v dané části města. Na stejné úrovni byl i vedoucí jízdní jednotky, pouze s tím rozdílem, že jeho působení doplňovalo činnost všech okrsků. Na některých okrscích se kromě většinových řadových strážníků nacházel i divadelní dozorce, případně nějaký úředník pro administrativu, ale to se týkalo jen pracovišť v nejfrekventovanějších částech města.
Co se týká neuniformované stráže, tu vedl pověřený vedoucí, který se zodpovídal přímo vrchnímu městskému radovi, tedy vedoucímu policejního úřadu. Bylo to z toho důvodu, že činnost této specializované a nepočetné jednotky (max. do 10 osob) byla úzce spjata s působením c. k. policie a četnictva, takže se často jednalo o delikátní politické záležitosti, případně šlo o prošetření závažné trestné činnosti, které vyžadovalo vysoce kvalifikovaný přístup.

pátek 5. 2. 2021:
díl dvacátý čtvrtý:  FRANZ WALEK – POLICEJNÍ ŘEDITEL

Z hlediska veřejných nepokojů však čekalo nejtěžší období až v pořadí třetího velitele, kterým se po Wolfovi a Makowském stal Franz Walek (v české verzi uváděné jako František Válek; protože však většinu života užíval verzi německou, zůstaneme u ní). Na rozdíl od svých dvou předchůdců nebyl původně úředníkem c. k. policie, ale svoje zkušenosti od začátku sbíral přímo v městských službách. Pro úplnost si ale opět uveďme několik základních dat z jeho života.
Franz Walek pocházel z Rešova, vesnice nedaleko Brna, kde se 2. listopadu 1851 narodil. Otec Johann Walek, v matrice označovaný obecným způsobem obživy jako familiant, zřejmě nepatřil se svojí ženou Therezií mezi tak společensky významné osoby, jako například rodiče Makowského. Protože ale jejich synovi Franzovi zjevně nechyběla chytrost ani vůle učit se novým věcem, nastoupil po zvládnutí nižšího stupně na mikulovské německé gymnázium a po složení absolutoria byl po krátké době přijat do služby v brněnském městském úřadu, kde začal působit od 1. srpna 1877. Vzhledem k pracovitosti, preciznosti a mimořádnému smyslu pro disciplínu postupoval v úředních pozicích, až se nakonec stal, jak už bylo zmíněno, policejním ředitelem s úřednickou hodností vrchního městského rady.
Co se týká jeho rodinného života, oženil se v roce 1879 s Augustou Rybníčkovou, se kterou měli v průběhu následujících let čtyři děti: dcery Augustu a Emu, a poté syny Bedřicha a Oskara.
Walek byl velmi aktivní nejen ohledně různých úředních povinností, ale nadchl se pro vše, co se týkalo kriminalistiky. Snad proto, že tento obor svými novými precizními postupy odrážel Walkův vybroušený smysl pro detaily. Svoje první cenné zkušenosti nasbíral ještě při práci s bývalým šéfem, zkušeným Josefem Wolfem. Když později sám stanul v čele policie, jezdil prý, i v době svojí dovolené, po jiných městech říše, kde se snažil přiučit každé zajímavé novince. Hlavně díky němu tak vzniklo u brněnské komunální policie skutečné kriminalistické oddělení, v jehož rámci zaváděl nové a na svoji dobu velmi pokrokové kriminalistické metody. Je málo známým faktem, že zde například nechal budovat rozsáhlou daktyloskopickou i antropometrickou kartotéku, a to řadu let předtím, než tyto metody začalo vůbec používat četnictvo nebo policie ve většině jiných měst.
Walek také zvyšoval úroveň městské policie tím, že kladl velký důraz na neustálé vzdělávání strážníků. Hlavně v záležitostech právních a kriminalistických, ale i v oblastech zdravotnického minima, protipožárních zásad, stavebních záležitostí, úkonů v případě kalamitních stavů apod. (Je třeba mít na paměti, že v těchto dobách byla pravomoc městské policie širší, než je tomu dnes a strážníci tak řešili řadu věcí, které jsou v současné době výhradně v pravomoci státní policie nebo jiných složek.)
Navzdory pokrokovým metodám však obliba komunální policie u veřejnosti spíše klesala. Bylo tomu tak hlavně proto, že docházelo stále častěji ke střetům strážníků s nespokojenými nižšími sociálními vrstvami obyvatelstva, tedy především s dělníky a nezaměstnanými. Jejich podmínky pro práci i bydlení skutečně nebyly v mnoha případech záviděníhodné, a tak se pomocí různých legálních i nelegálních metod domáhali zlepšení své situace. Policii, se kterou se pak museli nutně při těchto akcích setkávat, vnímali jako nevítaný nástroj radnice. Vedení města tenkrát reprezentovaly převážně movité osoby z německého jazykového prostředí, tedy osoby, které – dle názoru chudých – nemohly anebo nechtěly problémům dělnictva rozumět. Policie byla vnímána jako nástroj, který straní Němcům, potažmo bohatším vrstvám, v žádném případě ale ne chudým českým dělníkům, jejichž počet v Brně prudce narůstal. V tomto přesvědčení navíc nespokojence utvrzoval denní český tisk, a tak se napětí ve společnosti zvyšovalo.
Při řešení těchto problémů si musel ředitel městské policie často připadat jako pověstné zrnko mezi mlýnskými kameny, protože při řešení problému nebylo často žádné východisko dobré a bylo možné volit jen mezi více anebo méně špatným řešením. Proto také ředitel Walek nejméně dvakrát nabídl, že na místo policejního šéfa rezignuje. K tomu se ale tehdejší městské i zemské autority stavěly odmítavě, a tak k jeho odstoupení nedošlo, spíše naopak. Rada města i lidé na ministerstvu si Walka velmi považovali a vnímali jeho způsob vedení svěřeného úřadu jako velmi profesionální. To navíc dokazovalo mimo jiné i mimořádné ocenění v podobě řádu Františka Josefa I. a také – slovy tehdejšího tisku – „krásný zlatý prsten s briliantem“, který dostal darem již dva roky po nástupu do nejvyšší policejní funkce od samotného císaře.
Franz Walek nakonec vedl městskou policii až do konce roku 1918, a když se vznikem první republiky přišel současně i konec starých pořádků, odebral se do penze i policejní šéf.

pátek 29. 1. 2021:
díl dvacátý třetí: ALOIS MAKOWSKY – POLICEJNÍ ŘEDITEL

Po Josefu Wolfovi připadla v roce 1882 pozice policejního ředitele na dvaapadesátiletého Aloise Makowského. O tomto muži už byla letmá zmínka v jedenadvacátém dílu tohoto cyklu. Nyní se ale podívejme na jeho život i kariéru trochu podrobněji.
Alois Makowsky se narodil 21. června 1830 ve Svitavách, kde měl jeho otec, mydlářský mistr a obchodník, pěkný dům přímo na hlavním náměstí. Zde také se ženou Barborou vychovali všechny své děti. Výchovu zřejmě rodiče nepodcenili, což kromě Aloise dokládá kariéra jeho bratrů Alexandra a Konstantina. Alexandr se později stal osobností velmi dobře známou ve vědeckých kruzích, a to především díky mnoha významným objevům v oblasti paleontologie a botaniky (dodnes jsou některé jeho nálezy součástí sbírek Moravského zemského muzea), navíc mu byl později svěřen významný úřad rektora německého vysokého učení technického v Brně. Ani další bratr, Konstantin, nezůstal pozadu, a přestože zůstal v rodných Svitavách, stal se zde starostou.
Ale vraťme se k budoucímu policejnímu řediteli. Alois po studiích nastoupil ke státní vídeňské tabákové společnosti, kde ale dlouho nezůstal. Brzy mu totiž bylo nabídnuto perspektivnější místo, a to přímo v řadách c. k. policie. Od roku 1853 pak zastával různé úřední posty na ředitelstvích v Budapešti, Innsbrucku, a nakonec i v Brně. Když pak byla v moravské metropoli roku 1866 založena městská policie, byl Alois Makowsky jedním z úředníků, se kterými se počítalo na některé z velitelských míst. Zatímco služebně i věkově starší Wolf se stal přímo ředitelem nové složky, Makowskému tenkrát připadl na starosti II. okrsek, tj. Josefov. Nejednalo se o idylický rajón, což dokládal např. neblaze proslulý incident v roce 1869, kdy došlo mezi policií a vojáky na jedné straně, a dělníky z okolních ulic na straně druhé, ke krvavým srážkám. Přes tyto obtíže byl Makowsky současníky hodnocen jako člověk velmi mírný a ačkoli sám pocházel z převážně německy hovořící rodiny byl prý znám svým smířlivým postojem k české části veřejnosti.
Když tedy Makowsky nastoupil do nově vznikající městské policie jako okrskový velitel, připadl mu roční plat 600 zlatých, ke kterým měl ještě nárok na služební byt a oděv. (Pro srovnání, řadový strážník dostával 300 zl. ročně a oděv.)
V pozici okrskového velitele působil do roku 1871, kdy byl povýšen do funkce městského tajemníka a při některých jednáních zastupoval svého nadřízeného, policejního šéfa a městského radu Wolfa. Tato situace pak trvala až do roku 1882, kdy došlo ke zmíněnému Wolfovu odstoupení, čímž se pracovitému Aloisi Makowskému otevřel nejen postup na místo policejního ředitele, ale také mu městská rada udělila úřední hodnost vrchního městského rady, která k této důležité pozici náležela.
Ani toto povýšení ale neznamenalo, že by se Makowsky kvůli četným úředním povinnostem na městské radnici přestal věnovat kolegům, provádějících aktivní službu v ulicích. Vždy, když došlo k něčemu mimořádnému, přišel na místo a snažil se nalézt nejvhodnější řešení problémů.
Makowsky zodpovědně vykonával svoji funkci do roku 1893, kdy si po čtyřiceti letech služby zažádal o penzi. Té si však bohužel, stejně jako jeho předchůdce, dlouho neužil, protože – jak informovalo tehdejší úmrtní oznámení – zemřel „po dlouhém utrpení“ již 21. května 1897. O dva dny později se pak v kostele sv. Tomáše konal smuteční obřad, po kterém bylo tělo odvezeno na centrální hřbitov, kde jej uložili do rodinného hrobu.

pátek 22. 1. 2021:
díl dvacátý druhý: JOSEF WOLF – POLICEJNÍ ŘEDITEL

Letošní sérii náhledů do historie začneme medailonky dávných policejních ředitelů. Přece jen se jednalo o osoby nesoucí na svých bedrech většinu odpovědnosti, a to navíc v době, kdy životem ve městě každou chvíli otřásaly demonstrace nespokojených dělníků nebo bojovníků za přednostní užívání českého či německého jazyka. Úloha ředitele proto nebyla snadná a několik slov o životní cestě každého z nich může sloužit alespoň jako nepatrné uznání jeho zásluh.
Vezmeme-li je popořadě, tak první osobou pověřenou vedením brněnské městské policie byl Josef Wolf. V době, kdy se ujal vedení této komunální složky už byl zkušený profesionál, který měl za sebou bohatou kariéru c. k. úředníka. To byl také zřejmě důvod, proč si ho vedení města pro tento úkol zvolilo. Podívejme se alespoň stručně, čím vším si prošel.
Josef Wolf pocházel ze Slezka, kde v tehdejším městě Zuckmantel (nyní Zlaté hory) žili jeho rodiče. Otec Franz Wolf se živil jako tkalcovský mistr, zatímco matka Barbara měla na starosti děti a domácnost. V úterý 29. listopadu 1814 přibyl do této rodiny syn Josef. Chlapec měl bystrou hlavu, a tak po absolvování nižších stupňů škol odjel do Vídně, kde na univerzitě vystudoval s výbornými výsledky práva. Poté mu bylo nabídnuto místo ve státní službě, kam vstoupil roku 1840. První zkušenosti už sbíral jako stážista přímo na vídeňském policejním ředitelství. Odtud přestoupil k vojenské policii do Uher. Zde ho čekala náročná práce, ale také rychlý postup v úřední hierarchii. V roce 1850 dosáhl hodnosti komisaře I. třídy, o rok později vrchního komisaře II. třídy a v roce 1855 se stal vrchním komisařem I. třídy. V této hodnosti sloužil jako přednosta c. k. okresního policejního komisariátu v Terezíně a po jeho zrušení v roce 1861 přestoupil na c. k. policejní ředitelství do Brna. Zde byl dokonce několik let blízkým spolupracovníkem proslulého Antona Le Monniera, pozdějšího nositele rytířského řádu, a hlavně titulu prvního policejního prezidenta v tehdejším státě.
Když radní zvolili Josefa Wolfa do pozice hlavního velitele nově vznikající komunální policie, jmenovali ho současně, s ohledem k významu této pozice, do hodnosti městského rady. Všechny tyto pozice však byly zpočátku brány jako provizorní, protože o trvalé existenci městské policie mělo být rozhodnuto, až budou nějaké zkušenosti. K tomu došlo v únoru 1868.
Městská policie se osvědčila, její šéf Josef Wolf také, a tak tato podoba vydržela až do roku 1882, kdy si Wolf zřejmě ze zdravotních důvodů zažádal o odchod do penze. Protože se jednalo nejen o dlouholetého čelného představitele městského úřadu, ale i skutečně respektovanou a uznávanou osobu, bylo nejen této žádosti bez výhrad vyhověno, ale jako projev úcty mu byl v červnu udělen řád Františka Josefa za zásluhy, a kromě této medaile mu městská rada ještě potvrdila i plné zachování všech dosavadních výhod včetně nekrácených příjmů, což zdaleka nebyla běžná záležitost.
Bohužel si Wolf těchto mimořádných projevů úcty příliš neužil, protože již poslední zářijový den přinesly noviny zprávu o jeho úmrtí. Následného pohřbu, který začal velmi početným průvodem za smutečním kočárem městem, následovaný obřadem v katedrále sv. Petra a Pavla, se zúčastnily všechny významné osobnosti tehdejšího Brna. Byl zde například starosta Winterholler se svým zástupcem Alexandrem Herlthem, prezident zemského soudu Scharrer a řada městských i zemských radních nebo vysokých c. k. úředníků.

pátek 11. 12. 2020:
díl dvacátý první: Z DENÍKU DETEKTIVŮ

Když 18. února roku 1890 vstával krejčovský pomocník Antonín Hochmann do práce, nahlédl do světničky svojí domácí. Na místo obvyklého pozdravu jej však čekal úděsný pohled. Sedmapadesátiletá vdova Marie Dvořáková ležela nehybně na posteli a obličej měla zbrocený krví. Hochmanna nejprve napadlo, že se jí stala nějaká nehoda, například že v opilosti spadla ze žebříku, protože bylo známo, že si paní Marie ráda přihnula. V každém případě se však rozhodl nález ohlásit na nejbližší strážnici a za chvíli se už na místo scházela soudní komise. Jejím členům ale připadaly rány na hlavě zemřelé příliš podezřelé na to, aby byly způsobeny pádem. Navíc svědkové vypovídali, že se všeobecně vědělo, že zemřelá měla pěkné úspory, a tak pro jistotu nechali tělo odvézt na pitvu a domeček na Šmálce (část dnešní ulice Mezírka) prozatím hlídal strážník. Druhý den již bylo jasno. Soudní lékaři Herzl a Zuska potvrdili, že rány na hlavě nezpůsobil pád, ale údery pomocí nějakého těžkého tupého nástroje. Policie rozjela obvyklé pátrání. V první řadě důkladně prohledala byt a potvrdila, že pokud zde byly nějaké peníze, byly pryč. Zřejmě šlo tedy o loupežnou vraždu. Jako pachatelé nejprve přicházeli v úvahu lidé, kteří žili v těsném sousedství Dvořákové. V domku byl kromě Hochmanna ještě jeden nájemník, Josef Dvořák, jehož příjmení se jen náhodou shodovalo se jménem zavražděné. Na policejní služebnu se tento hubený až neduživý mladík dostavil hned druhý den sám a ochotně vypověděl, jaké zvyky a známosti Dvořáková měla, a že on sám byl celou noc na ostatcích. Ani výslechy sousedů nic podezřelého nepřinesly.
Pátrání se účastnil sám městský rada Alois Makowsky, tehdejší policejní ředitel. Jeho instinkt mu napovídal, že Dvořák nemluvil tak úplně pravdu, a tak se do jeho opakovaných výslechů pustil sám. Brzy se mu díky logické argumentaci podařilo, že se Dvořák do svých výpovědí tak zamotal, že už nebylo možné dále zapírat a muž sdělil, jak se událost opravdu odehrála.
V onen večer vylezla Marie Dvořáková na půdu, kde dávala kočkám do misek krmení. Dvořák tam vylezl za ní a když k němu byla obrácená zády, několikrát ji silně udeřil do hlavy kusem dřeva, který používají krejčí jako podklad při žehlení. Hadrem jí pak otřel obličej a snesl tělo do pokoje, kde jej uložil na postel. Rána ale stále krvácela, tak ještě odnesl na půdu zakrvácený polštář. Pak se v klidu převlékl do svátečních šatů. Ze zásuvky, kde měla Dvořáková úspory, opatrně sebral všechny peníze, dům zamkl a klíč uložil na místo, kam ho vždy s druhým nájemníkem ukládali. Potom si ve městě koupil bílou mašli na krk, stavil se pro svoji přítelkyni, služku Františku Kováříkovou, a spolu šli do dvorany Besedního domu na masopustní věneček, kde si do rána užívali taneční zábavy. Další den odjel Dvořák k tetě do Kralic, kde také navštívil taneční zábavu. Když se vrátil, tvářil se před sousedy i strážníky překvapeně, jako by o události neměl tušení.
Policisté všechna fakta z nové výpovědi důkladně prověřili, a kromě jejich potvrzení zjistili ještě další zajímavosti. Minulost Josefa Dvořáka totiž nebyla až tak nevinná, jak si všichni okolo mysleli. Na půdě domku, kde žil pouhé tři měsíce, byl ve skrýši nalezen šicí stroj v hodnotě 80 zlatých, který Dvořák nedávno odcizil vojenskému krejčímu, u kterého pracoval, nějaké šatstvo a mimo peněz i šestiranný revolver. Detektivům se pak dokonce podařilo až v Žabovřeskách najít starou bylinkářku, u které se Josef Dvořák nedávno sháněl po nějakém účinném jedu, takže se zdálo, že myšlenky na vraždu domácí zřejmě klíčily delší dobu.
Soudní porota zasedla v dubnu. Shodou náhod byl jejím předsedou Václav Dvořák, který tak měl za úkol soudit Josefa Dvořáka za to, že zavraždil svoji domácí Marii Dvořákovou. Násobná shoda jmen však v tomto případě nehrála žádnou roli a soudní porota po pečlivém zvážení vyřkla verdikt, trest smrti provazem. Byla sice ještě šance, že panovník tento trest změní jako už mnohokrát na dlouholetý žalář, ale rozrušenému Josefu Dvořákovi už zase začal v hlavě zrát ďábelský plán. Odlomil a schoval několik dílů ze železné postele a vyčkával příležitosti, kdy bude moci přepadnout dozorce a s pomocí jeho klíčů uprchnout. Naštěstí se s plánem svěřil jednomu ze spoluvězňů, kterého chtěl získat na svoji stranu, a tak byl díky včasnému upozornění tohoto svědomitého vězně život dozorce zachráněn.

pátek 4. 12. 2020:
díl dvacátý: Z DENÍKU DETEKTIVŮ

Na přelomu 19. a 20. století docházelo ve světě k velkému rozvoji kriminalistických metod a brněnská městská policie nezůstávala v jejich užívání pozadu. Tehdejší ředitel Franz Walek správně vytušil potenciál nových postupů, a navíc blízké vazby s vídeňskou policií i univerzitou dávaly bezpočet možností, jak tyto objevy využít. Někdy však bylo i přes pečlivou práci detektivů nutné počkat na náhodu, která přenese vyšetřování přes slepé místo. Taková náhoda, pramenící z ženské žárlivosti, se odehrála roku 1900. Pro přehlednost je ale nezbytné podívat se na příběh od začátku.
V sobotu 2. července roku 1898 procházel pisáreckým lesíkem Mořic Feldmann, židovský majitel nedaleké cihelny. Jako každou sobotu přinášel peníze, ze kterých byly dělníkům vypláceny mzdy. Tentokrát však Feldmann, otec čtyř dětí, do svojí cihelny nedorazil. V půl šesté večer spatřil vozka, vracející se do cihelny s prázdným vozem, tělo svého zaměstnavatele, ležící v zarostlém svahu pod cestou. Ihned zajel k pisárecké restauraci a odtud telefonoval brněnské policii, že se Mořic Feldmann asi zastřelil. Ze služebny na Mendlově náměstí vyrazili na místo policisté Keibl a Tilš, kterým bylo ihned po prvotním zběžném ohledání mrtvoly zřejmé, že se o sebevraždu nejedná. Zřejmě zde došlo k zoufalému zápasu, protože Feldmannův obličej i horní část hlavy nesly spoustu hlubokých zranění, a navíc zmizelo 250 zlatých, které měl podnikatel u sebe. Motiv se zdál být jasný, šlo o loupežnou vraždu. Místo činu tedy bylo do druhého dne hlídáno, aby bylo možné zajistit všechny stopy, a pátrání se zde zúčastnil i sám ředitel Walek. Mezi nejzajímavějšími objevy byly cizí vlasy, nalezené mezi prsty mrtvého. V následujících týdnech bylo prověřováno mnoho lidí, kteří v této souvislosti přicházeli v úvahu, ale výslechy ani srovnávání stop nevedly ke kýženému cíli.
Uběhly dva roky a najednou se objevila zajímavá výpověď, přímo označující vraha. Sedmatřicetiletá ovocnářka Marie Flussová tvrdila, že její muž Josef je ten, kdo tenkrát Feldmanna zavraždil a zmocnil se jeho peněz. Policie tedy začala výpověď prověřovat a najednou začalo vše do sebe zapadat. Manželé Flussovi již byli policistům i četníkům známí pro opakované porušování zákonů, především pro krádeže, kterých se dopouštěli na Moravě i v Dolním Rakousku. A našli se i svědci, kteří vzpomínali, že Flussovi v týdnech po vraždě nejenže chodili v kvalitním novém oblečení, ale Fluss utrácel nápadné množství peněz. V poslední době se ale vykutálený pár často setkával s mladou tulačkou a zlodějkou, vdovou Johannou Tannertovou a to byl v jejich případě ten kámen úrazu. Dokud si Flussová s Tannertovou povídaly o úspěšných kapsářských kouscích, bylo vše v nejlepším pořádku. Jenže Josef Fluss si nechtěl s Johankou jen povídat, a také ona, protože žila sama, dělala vše pro to, aby Josífkovi jeho pokusy usnadnila. Flussové změna mužova chování samozřejmě neunikla, stejně jako patřičné souvislosti, a proto se stále více trápila. Když pak byla zase za jednu krádež zatčena a umístěna do vězení, rozhodla se, že než aby od ní muž utekl s jinou, bude lepší, když ho raději také zavřou. Alespoň neutratí peníze, které ještě mají schované, říkala si. Vše oznámila, avšak podcenila důkladnost pátrání brněnských detektivů. Ti s pomocí vídeňských univerzitních expertů zjistili, že vlasy nalezené v dlani oběti bezesporu patřily Marii Flussové, a také další stopy spojovaly případ s manžely Flussovými. Žádné vytáčky a zapírání již nepomohly. Soud zasedal celých pět dní a pak vyřkl nemilosrdný verdikt. Marie Flussová byla odsouzena na deset let pobytu v těžkém žaláři a Josef Fluss k trestu smrti provazem.

pátek 27. 11. 2020:
díl devatenáctý: Z DENÍKU DETEKTIVŮ

Dřívější brněnská městská policie působila od roku 1866 do února 1923. Od března ji pak vystřídala policie státní. To však neznamená, že by detektivové, kteří se tenkrát věnovali nedořešeným případům, museli práci přerušit a předávat svoje spisy někomu jinému. Stát si naštěstí těchto zkušených profesionálů vážil natolik, že je nechal v jejich činnosti pokračovat, pouze v jiné uniformě. Pro ukázku se pojďme na jeden takový případ podívat.
V noci na 30. ledna roku 1921 došlo v budově ředitelství městských elektrických drah v Pisárkách k loupeži. Lupičům se podařilo otevřít kancelář hlavního účetního, kde po vypáčení menšího trezoru nalezli klíč od velkého trezoru a v něm – protože měl být právě výplatní den – půl milionu v hotovosti.
Detektivní oddělení začalo ihned prověřovat veškeré stopy. Bylo téměř jisté, že pachatelé byli ve spojení s někým v podniku, protože jedině tak mohli vědět, že se zde bude nacházet tak vysoká částka. Ale i když byli prověřeni zaměstnanci, propuštění zločinci i lidé, kteří vzhledem ke svému příjmu utráceli nápadně vysoké částky, stále žádný výsledek. Každá stopa vedla do slepé uličky. Jednou například policista přistihl účetního, jak se snaží z práce odnést vak s tajemným obsahem, jenže se ukázalo, že to byla jen trocha kradeného uhlí. Pak byl v hledáčku detektivů uzenářský pomocník Karel Bachmann, který utrácel nad své poměry. Jenže prohlídka bytu ani výslechy žádné důkazy nepřinesly, takže Bachmann musel být propuštěn.
Uplynuly čtyři roky a na případ se začínalo zapomínat. Až přišlo udání na jakéhosi Franty Silnouška. Ten prý je častěji bez zaměstnání než v práci, ale stále je při penězích, dost utrácí, a ještě půjčuje známým. Detektivové se na Silnouška zaměřili a mimo jiné zjistili, že nějakou dobu pracoval u elektrických drah jako výpomocný řidič, a to právě v době, kdy se stala loupež. Když pak ještě přibyl poznatek, že Silnoušek se v inkriminovaném roce často setkával s dříve podezřelým Bachmannem, cítili detektivové, že jsou konečně na dlouho hledané stopě. Podrobili Silnouška křížovému výslechu a ten se začal přiznávat. Opravdu dal zlodějům tenkrát tip, že bude kasa na podniku plná peněz. Zatímco zkušený kasař Cyril Trilda a nějaký Luntsche tenkrát překonávali jeden zámek za druhým, Bachmann hlídal venku, aby je v případě ohrožení varoval. Pak si lup porůznu rozdělili. Z odcizených peněz však detektivové nalezli jen malou část. Většinu povedený čtyřlístek utratil, prohrál v hazardních hrách a část lupu, přesněji řečeno nové nepoužité státovky vysokých nominálních hodnot prý spálili, aby po sobě nezanechali důkazy. V každém případě se tak ale uzavřel jeden z případů, jehož vyšetřování započalo ještě za městské policie.


pátek 20. 11. 2020:
díl osmnáctý: Z DENÍKU DETEKTIVŮ

Devatenáctého února válečného roku 1917 přišla na policejní strážnici v Křenové ulici skupinka lidí. Byli to obyvatelé domu č. 15 z Körnerové ulice a ihned po vyzvání horlivě sdělovali službukonajícímu strážníkovi, že je přivedla obava o jejich sousedku, vdovu Bertu Frischovou, která už tři dny nevyšla ze svého bytu. Příbuzné prý nemá, jen syna, ale ten je nyní na frontě, takže není, na koho jiného se obrátit.
Oznámení tohoto typu nebyla bohužel ničím výjimečným, takže strážník jako obvykle poslal pro zámečníka i své kolegy a chvíli nato všichni vstoupili do bytu. Tam se vzápětí jejich obavy o život paní Frischové naplnily Nebohá žena ležela na zádech ve svojí posteli, na hlavě měla hluboké rány a kolem bylo tratoliště zaschlé krve. Na první pohled tedy bylo jasné, že se nejedná o přirozenou smrt.
Na místo přijeli agenti detektivního oddělení, dokonce přímo s policejním ředitelem Franzem Walkem, který byl velkým příznivcem pátracích metod. Ihned po ohledání místa činu a výslechu sousedů se začínala rýsovat první stopa. Krátce před vraždou prý zavražděnou navštěvovala nějaká Františka Krejčí z Husovic, která jí vypomáhala jako posluhovačka, a bylo podezřelé, že ji tu právě v posledních dnech nikdo neviděl. Najít ji bylo snadné, protože žila u svojí sestry v dnešní Lieberzeitově ulici. Od prvního výslechu bylo zřejmé, že žena před agenty něco tají. Nejprve vinu svalovala na svého muže, se kterým už nežila. Jenže ten měl, právě díky policii, nezlomné alibi, protože byl v den vraždy kvůli několika krádežím ve vazbě. Pak žena osočila pokrývače ze sousedství i jeho ženu, a pak dokonce i svoji sestru, u které žila. Všechna tato tvrzení však byla brzy vyvrácena. Nakonec poukázala ještě na jakéhosi svého milence, vojáka Gregorka, nyní se zdržujícího ve Vídni.
Žena však zjevně podcenila zkušenosti a houževnatost brněnských detektivů, obzvláště zkušené dvojice Pistauera a Procházky. Ti velmi rychle a přesně všechna fakta v Brně i Vídni ověřovali a s neomylnou logikou vyvraceli. Františka Krejčí další vykrucování nakonec vzdala a řekla pravdu. V den vraždy byla u paní Frischové a nechala nedovřené okno. V noci se pak přikradla ke dveřím a ťukáním na dveře zkoušela, jestli vdova spí. Když se nedočkala žádné reakce, vlezla oknem dovnitř, jenže vtom potkala obyvatelku bytu, která se šla podívat, kdo to klepal. Krejčí se vymluvila, že by potřebovala přespat a ráno že udělá nějaké domácí práce. To Frischovou uklidnilo a začala si přebírat věci v krabici, kde měla cennosti. Bohužel netušila, že Františka Krejčí není žádné neviňátko a má už za sebou pěknou řádku trestů. Pak ještě „Fanynku“ požádala, aby odstranila štěnici ze zdi, což sice posluhovačka udělala, ale současně už přitom usilovně přemýšlela, jak se k cennostem dostat. Rozhodla se pro rychlé řešení. Udeřila pěstí Frischovou do hlavy, až se chudák žena v letech skácela na podlahu. Brzy se však začala probírat, a tak ji Krejčí škrtila, dokud oběť zase neomdlela. Krejčová chtěla utéci, ale ještě se vrátila do pokoje pro cennosti. Mezitím se Frischová znovu probrala, a to jí zřejmě stálo život. Posluhovačka popadla sekeru a svoji zaměstnavatelku několikrát udeřila do hlavy. Pak vzala z krabice peníze i zlaté hodinky, přibrala tolik oblečení, kolik unesla a utíkala do husovického bytu.
Pistauer s Procházkou mohli založit další případ, na jehož vyřešení jim stačilo pět dní. Na žádné pocity spokojenosti ale nebyl čas. Doba byla tenkrát nebezpečná a o další zločiny nebyla nouze.


pátek 13. 11. 2020:
díl sedmnáctý: Z DENÍKU DETEKTIVA SCHUBERTA

Jak už bylo řečeno ve čtvrtém dílu, měla dřívější brněnská městská policie tým zkušených detektivů, kteří se věnovali vyšetřování více i méně závažných zločinů. Byli to muži takzvaně „ze staré školy“, kteří – když se v Brně něco nekalého přihodilo – často hned věděli, kam jít, když ne přímo pro pachatele, tak alespoň pro nějaké informace. Pro ukázku se podívejme na jeden poměrně běžný případ krádeže.

V podvečer koncem října roku 1887 procházel pěšinou nedaleko ulice Křenová starší muž. Vypil toho dne v Brně trochu více vína a v povznesené náladě se vracel ke svojí rodině do Modřic. V tom zahlédl mladou hezkou dívku. Ta se zastavila, kupodivu se na podroušeného, avšak solidně oblečeného staršího pána mile usmála, a ten v mžiku začal tonout v jejich krásně svůdných očích. Co následovalo, s tím se muž nepochlubil a bůhví, zda se vůbec nějaké vzpomínky na večer v jeho paměti uchovaly. Avšak co věděl najisto bylo to, že mu zmizela peněženka se sto deseti zlatými, což byla velmi pěkná suma. Rozčilený pán nemeškal a šel věc oznámit na policejní služebnu. Případ dostal na starost zkušený detektiv Johann Schubert. Ten si jen upravil knír, vzal klobouk a vydal se po okolních obchodech zjistit, zda někdo neobvyklý, obzvláště někdo z takzvané brněnské plotny, což byli příslušníci místní spodiny, nedělal větší nákupy. Když mu vetešník horlivě popisoval, že právě před chvílí nakupovala paní Marie Nešporová z Tržní ulice vícero šatů, asi tak za 30 zlatých, začal tušit, že je na dobré stopě. Když potom zjistil, že v bytě u Nešporové přebývá Fanynka Budínská, přesně odpovídající popisu neznámé krásky, a že hokynářka Marešová v sousedství také o „zázračně“ získaných penězích něco ví, nemeškal a všechno řádně a v souvislostech zaprotokoloval. Všechny tři ženy se posléze setkaly u zemského soudu. I přes snahu dvou obhájců pak Budínská odcházela s osmiměsíčním trestem odnětí svobody, její bytná Nešporová s tříměsíčním a hokynářka Marešová, aby nenabyla pocitu, že byla o tento ozdravný pobyt jaksi ošizena, se šestitýdenním.

 

pátek 6. 11. 2020:
díl šestnáctý: OBČANSKÉ SOUŽITÍ

Jednou ze záležitostí, se kterými se strážníci poměrně často setkávají a současně je musejí řešit, jsou problémy v oblasti občanského soužití. Není potřeba zdůrazňovat, že takové spory nejsou ani pro jednu ze zúčastněných stran příjemné. A stejně tak je samozřejmé, že se nejedná o žádný nový fenomén, protože tyto problémy mezi lidmi vždy byly, jsou a budou. Už při založení historické městské policie, tedy v roce 1866, patřilo mezi přední povinnosti strážníků „činiti narovnání mezi stranami spor vedoucími“.
Pokud jsou si tyto znesvářené strany blízké, hrají navíc při rozepřích velkou roli emoce. A pokud se k nim přidá například alkohol, může se taková situace velmi lehce nebezpečně vyhrotit. S tím vším musí hlídka počítat. Podívejme se alespoň ve stručnosti na dva případy, které řešili brněnští strážníci v dávné minulosti:

13. ledna roku 1870 došlo v Údolní ulici k hádce mezi stavebním podnikatelem a jistou místní pradlenou. Dnes už není přesně známo, o co ve sporu šlo, ale strážník, který měl v tomto rajónu právě službu, se pokoušel obě strany udobřit. Se zlou se ale potázal. Nejenže ani jeden z aktérů sporu o smír nestál, ale do sporu se začali přidávat další lidé. Například pradlenin milenec Alois nebo i její dcera. Ta dokonce chtěla po strážníkovi hodit hrnec, v čemž jí naštěstí okolostojící sousedé zabránili. Strážník proto přivolal svoje kolegy a největší křiklouny museli na jednu noc zatknout. Další den šel strážník se čtyřmi kolegy do bytu pradleny, kde chtěli záležitost projednat, avšak opět narazili na tvrdý odpor. Do hry se opět přidala dcera i milovník Alois a když jednoho ze strážníků napadli, a dokonce kousli do ruky, byl s trpělivostí konec. Všichni tři pak byli odvedeni na hlavní služebnu v městské radnici a jejich chováním se zabývaly odpovědné úřady.

Ještě dramatičtější případ se odehrál v listopadu roku 1907. Tenkrát byl soudní sluha Černohorský poslán na Giskrovu ulici (dnešní Kounicovu) k 
bývalému krejčímu Monhardovi, který byl u úřadů neblaze známý častými konflikty s okolím, aby mu odebral jeho tři děti. S tím se však muž nehodlal smířit a napadl soudního sluhu i doprovázejícího strážníka kuchyňským nožem. Strážník si z potyčky odnesl několik bodných ran, takže musel putovat do městské nemocnice a Monhard za svůj čin skončil před soudem a posléze ve vězení. Ani to jej však nenapravilo a smutnou dohrou bylo, že tento člověk o několik let později stejným způsobem sprovodil ze světa svojí těhotnou manželku, ale to už je jiný příběh.


pátek 30. 10. 2020:
díl patnáctý: PŮSOBENÍ C. K. POLICIE

Poslední díl předchozí série byl věnován stručnému popisu, jak probíhala spolupráce městské policie s četnictvem. Četníci však nebyli jedinou bezpečnostní složkou, jejíž členové přicházeli do kontaktu se strážníky. Nyní se krátce podívejme, které byly ty další a v čem spolupráce spočívala.

V Brně mělo ohledně bezpečnostních záležitostí hlavní slovo místní c. k. policejní ředitelství, které sídlilo v budově v dolní části Dominikánského náměstí, na místě dnešního objektu s číslem 5. Na rozdíl od některých jiných velkých měst však byli v Brně pouze civilní úředníci a činnost uniformované stráže obstarávala až do vzniku první republiky výhradně policie městská. Ale vraťme se k c. k. policejnímu ředitelství. Zde byl samozřejmě nejvýše postavenou osobou policejní ředitel. Ten zastupoval úřad při jednání se starostou města, místodržitelem (tedy zemským zástupcem panovníka) a nejvyššími vojenskými veliteli. Pod policejním ředitelem byli dva vrchní komisaři, dále několik komisařů první a druhé třídy, policejní sekretář a dalších zhruba deset úředníků. Z personálního hlediska je pro nás pravděpodobně nejzajímavější osoba policejního ředitele Anton Le Monnier. Tento nositel rytířského titulu působil v Brně v letech 1860 až 1869. Potom byl s ohledem na zásluhy povolán do Vídně, kde se dokonce stal prvním policejním prezidentem. Když se pan Le Monnier stěhoval s celou svojí rodinou z Brna do Vídně, vzal s sebou i spolužáka svého syna, který měl velkou zásluhu na tom, že mladý Franz Le Monnier, který neoplýval studijními schopnostmi, vůbec dokončil gymnaziální vzdělání. Tento synův přítel nebyl nikdo jiný než Tomáš Masaryk, budoucí první československý prezident, kterému pobyt v hlavním městě poskytl neocenitelné zkušenosti a kontakty.

Ale nyní k samotné působnosti brněnské c. k. policie. Úředníci na ředitelství měli na starosti především výdej různých povolení. Jejich kontrolou procházel denní tisk, připravované divadelní hry i různé lidové slavnosti. Vydávali pasy a zbrojní povolení, evidovali přihlášky k ubytování cizinců, nechávali sledovat osoby podezřelé z protistátní činnosti atd. Co se týkalo spolupráce s městskou policií, ta byla vcelku bezproblémová. Podle toho, zda věc spadala do kompetence městského nebo státního úřadu, si předávali příslušnou dokumentaci, a když bylo potřeba, vzájemně si u případů vypomáhali. Takhle to chodilo dokonce i při vyšetřování zločinů, včetně vražd. K hladké spolupráci zřejmě přispěl i fakt, že když městská policie koncem roku 1866 vznikala, byl její hlavní velitel i čtyři okrskoví velitelé vybráni právě z řad personálu c. k. policejního ředitelství, které vznikem komunálního sboru ztratilo nárok na třetinu svých nákladů, kterou pobíralo od města a muselo proto projít zeštíhlovací reformou.

Co se týká případné spolupráce s dalšími složkami, tak pomineme-li četnictvo, kterému byl věnován samostatný díl, byli to hlavně vojáci. Téměř vždy, když se objevily problémy většího rázu, jako třeba demonstrace mezi českým a německým jazykovým táborem a bylo riziko, že městská policie nebude na udržení veřejného pořádku personálně stačit, požádal starosta místodržitele o souhlas se zapojením vojska a do města přispěchaly určené oddíly na pomoc.


A pro doplnění na závěr: v Brně občas působili i soukromí detektivové, které známe spíše z románů nebo televizních seriálů. Jedna taková kancelář, patřící vídeňskému detektivu Auerovi, sídlila na dnešní třídě kpt. Jaroše. Nabízela služby týkající se „manželských afér, pozorování a pátrání“. To je však jen taková perlička pro zajímavost, zcela mimo pole působení městské policie.

pátek 26. 6. 2020:
díl čtrnáctý: SPOLUPRÁCE S ČETNÍKY

Stejně jako strážníci, patřili k předválečným bezpečnostním složkám také četníci. Je to pochopitelné, protože už od druhé poloviny 19. století pokrývalo četnictvo svojí působností téměř celé území země. Výjimku tvořilo jen několik nejvýznamnějších měst, mezi která patřilo i Brno. Tak to bylo alespoň v době před vznikem Československé republiky. Moravská zemská metropole disponovala městskou policií, která, jak už bylo uvedeno dříve, měla pravomoc nejen řešit většinu přestupků, ale členové jejího kriminalistického oddělení vyšetřovali i některé trestné činy. To však neznamená, že by se četníci v Brně neobjevovali. Naopak, důvodů pro jejich přítomnost bylo hned několik. Zaprvé zde sídlilo četnické zemské velitelství (nacházelo se v budově na rohu ulice Bratislavská a Příční, kde je dnes Policie ČR). Dalším důvodem byla smlouva mezi městem a zemskou správou, podle které mohli zástupci města požádat o mimořádnou pomoc četníků, když to okolnosti vyžadovaly. Stávalo se to hlavně v situacích, kdy docházelo k rozsáhlým nepokojům a demonstracím. Pokud by totiž v těchto situacích ztratila policie kontrolu nad veřejným pořádkem, hrozily neblahé následky, například velké materiální škody, zraněné osoby, v krajních případech i oběti na životech. Proto někdy bývaly povolávány posily z řad četnictva i vojska.

Ale vraťme se spíše k běžné práci obou složek. Strážníci se s četníky často setkávali například v budovách soudů nebo v kancelářích věznic, kam zástupci obou složek docházeli za svými úkoly, na nichž občas i spolupracovali. Byly to například převozy obviněných nebo odsouzených osob, stejně jako vyřizování týkající se různých úředních dokumentů. Strážníci a četníci se samozřejmě také setkávali na stanicích, kde si předávali osoby, pátrací oběžníky, úřední dokumenty atd.

Pro ukázku takové běžné spolupráce je nejlepší uvést opět nějaký konkrétní případ. Jeden byl již krátce zmíněn ve čtvrtém dílu, kdy detektivové brněnské MP vypátrali Leopolda Pauzra, bezcitného vraha žabovřeského četníka Macourka. Nyní se podívejme na jiný, neméně smutný případ, který si strážníci převzali od královopolských četníků roku 1901 (Královo Pole je součástí Brna až od roku 1919).

Tehdejší únor byl velmi mrazivý. Jednoho takového dne procházel nádeník Leopold Drak přes pole nedaleko královopolského silničního mostu, když si ve sněhu všiml lidských stop, které byly lemovány kapkami krve. Zvědavost mu nedala, a tak šel po stopách až k místu, kde jako by sníh něco skrýval. Odhrnul jej trochu dlaní a naskytl se mu hrůzný pohled. Spatřil zmrzlé tělíčko asi dvoutýdenního dítěte s rozbitou hlavičkou. Nádeník rychle běžel svůj nález ohlásit na královopolskou četnickou stanici, kde vše vypověděl přímo místnímu veliteli, strážmistru Karlu Letohovi. Ten, když mrtvolku spatřil, nechal ihned v okolí pátrat po ženě, která měla v posledních dnech dítě a již ho u sebe nemá. Mezi prvními obdrželi pátrací oběžník v policejní strážnici na Lidické ulici, jejíž rajón s četníky sousedil. Tam si hned několik strážníků vzpomnělo na chudě oblečenou ženu, která se s dítětem v náručí potulovala v ulicích okolo Lužánek směrem k Červenému mlýnu. Ženu rychle vypátrali a přivedli na strážnici, kde se ubožačka k zabití novorozence přiznala. Později Františka Kvasná vypověděla soudu svůj přesmutný příběh. Nesouvislými větami popisovala, jak manžel alkoholik propil do poslední koruny všechen její výdělek a pak, právě když byla v porodnici, ji opustil. Jak několik dní v mrazech, s dítětem zavinutým v lehkém červeném plátně, chodila ulicemi a marně prosila kolemjdoucí o jednorázový sebechudší nocleh nebo alespoň pár korun na jídlo pro dítě, což řada svědků potvrdila i s tím, že jí nepomohli. Několik nocí tak strávila ve dvacetistupňovém mrazu pod královopolským mostem, kde nevnímala nic jiného, než zoufalý pláč hladového a podchlazeného dítěte. Fyzicky i duševně zcela vyčerpaná pak už prý jen chtěla násilím zkrátit utrpení svojí dcerky, protože se zdálo, že se dítě svíjí v posledních křečích a smrt se zdála neodvratná. Vyprávění ženy, kterou poslední události proměnily tak, že prý působila dojmem sešlé stařeny, pohnulo i soudní porotou. Ta Františku Kvasnou shledala vzhledem ke krutým okolnostem nevinnou. Významnou roli hrály i výpovědi svědků, kteří ji popisovali jako pracovitého a spolehlivého člověka, který se na rozdíl od svého muže nikdy nedotkl alkoholu nebo posudek znalce, který poukazoval na specifika šestinedělí.

Odsoudit nebožačku však soud přesto musel, a to pro úplně jiný přečin. Podle udání její bývalé zaměstnavatelky Krejčové totiž prý ukradla brambory a jiné kousky jídla v hodnotě 2 koruny a 60 haléřů. Obviněná čin nepopírala. Tiše jen dodala, že tak učinila z hladu a při první příležitosti chtěla jídlo zaplatit. Avšak čin se stal, a tak, aby bylo tenkrát učiněno spravedlnosti i paní domácí za dost, dostala paní Kvasná za tento hanebný čin 5 dní žaláře.

(na snímku četníci na náměstí Svobody, rok 1904)

pátek 19. 6. 2020:
díl třináctý: DOPRAVNÍ NEHODY A PŘESTUPKY

Veřejné cesty i dopravní prostředky měly koncem 19. století podstatně jinou podobu než dnes. Nakonec i strážník v přilbě s kovovou špičkou na vrcholu nevypadal jako ten dnešní. Jakékoli odlišnosti však neznamenají, že by se tehdejší provoz obešel bez porušování předpisů nebo dopravních nehod. Pro ukázku se podívejme na několik případů.

Začátkem listopadu 1872 v odpoledních hodinách projížděl Pekařskou ulicí vůz řízený dost opilým kočím. Muž se alkoholem zřídil natolik, že během krátkého úseku cesty spadl několikrát z kozlíku na vozovku, ale kupodivu se mu nikdy nic vážného nestalo. Znovu se vždy vyškrábal na vůz a pokračoval v jízdě. Tento nezvyklý jev, poskytující vítanou zábavu, samozřejmě přilákal spoustu diváků. Najednou se však od vozu oddělil špatně zajištěný zadní díl a s rachotem se řítil ze svahu dolů tak prudce, že zřejmě jen zázrakem se nikomu nic nestalo. Opilý vozka pak za své nezodpovědné chování skončil v cele, kam ho odvedli přivolaní strážníci.

Další případ je z jedné srpnové středy roku 1890. Vůz tažený dvěma koňmi odvážel z Kapucínského náměstí neprodané masné výrobky, když zvířata něco vyplašilo. Rozběhla se s vozem prudce dolů, směrem k dnešní Masarykově třídě, a to takovou rychlostí, že vedle domu U tří kohoutů, kde měl vůz odbočit k nádraží, již neudržel svoji stabilitu a ve smyku se prudce převrhl. Šunky, jitrnice a klobásy létaly na všechny strany, ubohý vozka se také koulel po chodníku a nebýt toho, že na protější straně ulice stál poštovní vůz, který zafungoval jako bariéra, skončil by uzenářský vůz až ve výkladní skříni kloboučníka Schwarze.

Přestupků s povozy se v Brně stávalo mnoho a některé byly i docela nezvyklé. Například v lednu roku 1899 požádal strážníky o pomoc jeden kočí, kterému v práci bránil zlomyslný zednický pomocník, osmadvacetiletý František Zástřeška. Ten totiž vždy, když bylo potřeba s vozem popojet, chytil kolo vozu a silou bránil jeho pohybu. Když se pak strážník Zástřešky zeptal, proč takto maří práci druhých, zednický pomocník jen drze odpověděl, že mu tuto zábavu nikdo zakazovat nemůže. Nepřestal ani přes několik dalších výzev strážníka, a naopak kolo držel zarputile dál. Ve svém úsudku, že mu nikdo bránit nemůže, se ale velmi mýlil. Když ho strážník chytil za paži, udeřil sice muže zákona do hrudi, ale jeho úsilí sjednat pořádek tím nezabránil. Strážníkovi navíc mezitím přispěchal na pomoc jeho kolega a oba pak společnými silami vzdorujícího Zástřešku chytili a odvedli do policejní cely, kde musel čekat na soudní verdikt. Případ dostal na starost sám vrchní zemský rada Schimi, který Zástřešku za jeho chování, a především za napadení policisty, „odměnil“ šestitýdenním vězením, zostřeným jednou týdně postem.

A závěrem jedna kuriózní nehoda, ke které došlo v srpnu 1903. Plotní ulicí projížděl lehký vozík, tažený svátečně nastrojeným oslíkem. Blízko křižovatky s dnešní ulicí Zvonařka se náhle v protisměru objevil povoz tažený koněm. Kůň se začal plašit sotva ozdobeného osla zahlédl. Co však bylo horší, nekontrolovatelně a prudce přitom couval a tlačil tak zapřažený vůz k chodníku. U jeho okraje vzápětí porazil lampu veřejného osvětlení, která při dopadu na zem jen náhodou nezranila žádného z chodců a pouze se roztříštila na malé kousky. Událost pochopitelně přitáhla pozornost nejen strážníka, ale i spoustu zvědavců. Před strážníkem pak stál nelehký úkol. Posoudit, kdo je viníkem nehody a tím pádem i odpovědnou osobou za poškození obecního majetku. Jen je škoda, že nám tehdejší archivy neprozrazují verdikt. Zda incident zapříčinil pestře nazdobený osel nebo lekavý kůň.

 

pátek 12. 6. 2020:
díl dvanáctý: SETKÁNÍ S DUŠEVNĚ CHORÝMI

 

Povolání strážníka vyžaduje také umění jednat s různými typy lidí. A někdy není vůbec jednoduché předvídat jejich myšlenkové pochody, což platí třeba u osob trpících nějakým typem duševního onemocnění. Podívejme se krátce na tři takové případy, které strážníci v dávné minulosti řešili.

Jedna ze služeben městské policie bývala umístěna v tzv. Starobrněnské radnici. Její budova stávala v prostoru dnešního Mendlova náměstí, zhruba v místech, kde jsou dnes zastávky tramvají směřujících k Pekařské ulici. Zde se pravidelně střídaly hlídky strážníků a ti, kteří nebyli na předepsané pochůzce, zajišťovali stálou staniční službu. Obvykle sem lidé přicházeli hlásit krádeže, hádky a rvačky, hlučné opilce odcházející z okolních hospod apod. Jeden čtvrteční listopadový večer roku 1874 sem ale zavítala trochu nezvyklá návštěva. Vešel muž středního věku, rozhlédl se a než se ho přítomný strážník stihl zeptat, co si přeje, přistoupil neznámý muž ke stěně, sňal jednu ze zavěšených šavlí a začal si ji připínat s tím, že musí jít na pochůzku. Na námitky skutečného strážníka muž vůbec nereagoval. Protože bylo zřejmé, že je o svém tvrzení přesvědčen a že chce jít opravdu na pochůzku, odvezli ho strážníci do psychiatrické léčebny, kde jej předali do péče odborníků.

Někdy ale může být setkání s duševně chorým mnohem riskantnější. K jedné takové situaci došlo v srpnu roku 1912. Hlídka procházející ulicí Úvoz si všimla dvou mužů, ve kterých podle popisu rozpoznala Vodáka a Soldána, uprchlé pacienty z kroměřížské psychiatrické léčebny. Strážníci se oba muže pokusili zastavit a odvést, avšak jeden z nich najednou vytáhl velký nůž a začal na strážníky zuřivě útočit. Naštěstí si potyčky všimli vojáci v blízkých kasárnách, a tak pomohli útočníka i jeho komplice spoutat dřív, než došlo k nějakému vážnějšímu zranění. Poté byli oba muži dopraveni do Černovické léčebny. I tam však stále běsnili, a to takovým způsobem, že museli zůstat několik hodin pod stálým dohledem. Pak se jeden z nich uklidnil a svěřil se strážníkům, že měli v plánu uloupit šaty a peníze a pak co nejrychleji uprchnout do Ameriky. Také prý ví, kde jeden z jejich dalších společníků zakopal velkou peněžní částku a za propuštění je ochoten místo prozradit. Bohužel nám dobové dokumenty nesdělují, jak celé toto vyšetřování skončilo.

Třetí případ začal roku 1919. Tehdy se detektivům brněnské městské policie podařil mistrovský kousek, když po několika týdnech vyšetřování dopadli lupičskou bandu, mající na svědomí několik vloupání i vraždu žabovřeského četníka. Hlavní pachatel Leopold Pauser se však ve vězení začal chovat tak podivně, že ho pod dohledem čtyř strážníků převezli do psychiatrické nemocnice, kde byl podroben vyšetření. Lékařům pak tvrdil, že je generál, na kterého čeká v Rusku bohatá nevěsta. S tou se prý seznámil v Americe, kam z Ruska došel procházkou za tři dny. Jindy tvrdil, že je mu 11 let, schovával dárky od příbuzných na různá místa pod oděv a získané cigarety dokonce zřejmě snědl. Jindy na otázku, kdo byl Franz Joseph sice správně odpověděl, že císař, ale hned dodal, že neví, co se s ním stalo, že se zřejmě oběsil. Když jeho podivné chování trvalo několik měsíců, lékaři se shodli na těžké duševní poruše a namísto do vězení ho nechali převézt do léčebny. Odtud však uprchl a než byl znovu dopaden, stihl ve Slezsku zavraždit několik lidí. Na potvrzení jeho totožnosti se pak podílel slavný detektiv brněnské městské policie Pavel Pistauer.


pátek 5. 6. 2020:
díl jedenáctý: KRÁDEŽE

Jedním z nejčastějších přestupků, se kterým se strážníci setkávají, jsou krádeže. A vzhledem k faktu, že lidská povaha se v tomto směru příliš nemění, nebyla situace před více než sto lety odlišná. Snad jen, že se tenkrát místo mobilních telefonů nebo jízdních kol ztrácely nejčastěji části oděvů, tobolky s penězi, stříbrné nádobí a jídlo. Obvykle vše probíhalo tak, že nepoctivé služebné nenápadně okrádaly svoje zaměstnavatele, kapsáři využívali tlačenic třeba na tržnicích. Kradli často i při mších v kostele. Některé nepoctivce zase více lákala úroda v polích, nehlídaná domácí zvířata nebo porůznu odložené nářadí. Podívejme se opět na tři typické případy, kdy chtěli chmatáci v tehdejším Brně nakupovat za pět prstů.

Lidická ulice v létě roku 1875. Žádné automobily, jen desítky chodců, mezi kterými prochází strážník ve svojí typické tmavozelené uniformě. Najednou zpozorní, něco se mu nezdá na osmatřicetiletém krejčovském tovaryšovi, nesoucím v každé ruce putnu plnou zemčat, jak se tenkrát říkalo bramborám. Na samotném nákladu by nebylo nic neobvyklého, ale snad strážníka zaujal mužův zanedbaný zevnějšek nebo jeho nejistý, plachý pohled, kdo ví. Každopádně strážník rázně vyzval krejčího, aby ho následoval na strážnici. Když pak chtěl po muži podrobně vysvětlit, kde brambory získal a položenou otázku doplnil varováním, že si případnou odpověď ihned půjde ověřit, ocitl se krejčí ve slepé uličce. Přiznal, že kousek za Brnem nejprve odcizil dvě prázdné putýnky, a když se vracel přes pole do Brna, vykopal si cestou tolik brambor, kolik unesl. Toto vysvětlení ujistilo strážníka, že jeho původní odhad byl správný, a tak krejčího odvedl k trestnímu soudu, aby tam svůj příběh ještě jednou zopakoval.

Další případ je z pošty na hlavním nádraží. Začátkem roku 1894 se u peněžních přepážek sešlo více lidí, kteří
chtěli vyzvednout nebo naopak někomu poslat určité finanční částky. V tom jeden z mužů vykřikl, že se mu ztratila peněženka s 353 zlatými, což byla opravdu vysoká suma. Protože ještě před malou chvílí držel peněženku v dlani, bylo nepochybné, že musela zřejmě při vsouvání do kapsy upadnout na podlahu. Protože ale na zemi nic neleželo, nechal poštovní zřízenec uzavřít vchod, aby nikdo z přítomných nemohl odejít před příchodem strážníka. Většina lidí se pak nechala bez problémů prohlédnout, pouze na jednom asi padesátiletém muži bylo zjevné, že je nervózní. Předstíral, že stále ještě hledá po podlaze, když mu najednou vypadlo něco těžšího z kapsy. Ejhle, hledaná peněženka. Strážník pak výslechem zjistil, že muž není vážený obchodník s vínem, jak tvrdil, ale mezinárodně hledaný podvodník a zloděj.

Třetí případ je z roku 1897, kdy se u jisté majitelky bytu ubytovala hezky oblečená mladá žena, která se představila jako Angela Krausová. Prý je úspěšnou operní zpěvačkou a brzy bude vystupovat v brněnském divadle. Paní domácí byla ráda, že sdílí střechu s takovou osobou, než zjistila, že jí z kufříku zmizelo 37 zlatých. Pro strážníky už nebylo takovým problémem zjistit, že slavná Angela je ve skutečnosti obyčejná služka Anča, a tak jí zajistili vhodnější ubytování v budově zemského soudu.

Obrázek je z humoristického časopisu Rašple; rok 1914; upraveno

Fotografie zachycuje šatlavu na brněnské radnici


pátek 29. 5. 2020:
díl desátý: SLUŽEBNÍ PSI

Kdybychom měli uvést druh zvířete, který je nejčastěji spjat s činností strážníka, byl by to bezpochyby pes. Služební psi bývají pro své skvělé vlastnosti věrní a výkonní společníci strážníků – psovodů, ale stejně tak se strážník musí zabývat i případy, kdy je nalezen pes zatoulaný nebo opuštěný, případně když nějaký agresivní jedinec tohoto zvířecího druhu ohrožuje své okolí. Úplně stejná situace v Brně byla i před sto lety, kdy měl práci s policejními psi na starosti vrchní magistrátní rada Czottek.

Služební psi byli vybíráni ze tří plemen: německých ovčáků, dobrmanů a erdelteriérů. Poté, co prošli nezbytným výcvikem, bylo nutné, aby složili zkoušku poslušnosti, z obrany a stopování. Poté nastupovali do služby. Takto to bylo například s Felsem, Dolfem, Horstem, Trollem, Protosem a jinými. Pro ukázku dva případy, kdy byl služební pes neocenitelným pomocníkem.

V roce 1919 se zastavil strážník se psem na kus řeči za vězeňskými dozorci do tehdejší věznice na Cejlu. Šel do místnosti, kde se dozorci vždy po pravidelné obchůzce pater scházeli a chvíli pohovořili. Během hovoru ale začal pes najednou jevit známky neklidu a dožadoval se vypuštění do chodby. Strážník i dozorci se rozhlédli i zaposlouchali, ale nezaznamenali nic neobvyklého. Přesto se zkušený strážník rozhodl psa pustit, aby je zavedl ke zdroji svého znepokojení. Pes se rozběhl přímo do druhého patra, k cele, kde se právě chystalo k útěku několik nebezpečných zločinců.

Další případ je z roku 1920. Na brněnskou městskou policii se tenkrát obrátili s žádostí o pomoc četníci až z Koryčan, kde někdo vyloupil obchod a nejnadějnější se jevilo použití služebního psa. Brněnský strážník Klíč sebou přivezl psa Trolla, kterému dal očichat dřevěnou laťku, kterou pachatelé použili k vypáčení dveří. Pes pak šel neomylně k jednomu z místních domků. Protože ale nikdo nebyl doma, vydali se pronásledovatelé po další stopě do lesa, kde po chvíli spatřili postavu. Ta se sice dala na útěk a nezastavila ani na hlasité výzvy doprovázené varovnými výstřely z revolveru. Ale Klíč s Trollem muže brzy dostihli. Pachatel Sedláček pak u výslechu přiznal nejen loupež, ale prozradil i své tři společníky, se kterými měl podobných akcí na svědomí víc.

Snímek byl pořízen v roce 1913 při soutěži služebních psů v Králově Poli.

pátek 22. 5. 2020:
díl devátý: NEBEZPEČÍ

Práce strážníka je úzce spjatá s vyšší mírou nebezpečí, někdy dokonce i s ohrožením života. Nejinak tomu bylo i v době dávné městské policie. Pojďme se podívat na tři konkrétní případy.

Nejprve strážník Karel Králíček. Ten se objevil už v pátém dílu, kdy z královopolského rybníka zachránil tonoucího chlapce. O několik let později se ale Králíček dostal do většího nebezpečí, a to při setkání s násilníkem Monhartem. Dámský krejčí Jan Monhart kdysi vydělával pěkné peníze, ale místo s rodinou trávil stále více času po hospodách. Přicházel domů opilý a v jeho povaze vystupovaly stále více na povrch násilnické rysy. Lidé si na něj stěžovali, s placením nájmu měl také problémy, a tak nebylo divu, že rodina časem skončila v městském azylovém domě na Černopolní ulici. Když pak bylo rozhodnuto, že v tomto prostředí nemůžou malé děti dále vyrůstat, vydal se soudní úředník Černohorský v doprovodu strážníka Králíčka k Monhartovým s úmyslem děti odvést. Monhart se ale s tímto řešením nesmířil a v afektu na oba úředníky nečekaně zaútočil nožem. I přes svůj zhýralý život měl stále sílu, takže během chvilky se mu podařilo oba muže zranit, strážníka dokonce dost vážně. Naštěstí tenkrát vše dopadlo poměrně dobře. Pachatel skončil ve vězení a oba muži se ze svých zranění zotavili. O tom, s jak nebezpečným individuem měli co do činění, svědčí hrůzný čin, kterého se Monhart dopustil o několik let později. Rozzuřený a opilý tenkrát zasadil několik smrtelných ran nožem svojí těhotné manželce Kristýně, a to přímo před zraky jejích příbuzných. Tato strašlivá událost je však už jiný příběh.

Nyní se vraťme k tématu a podívejme se na další případ, kdy se hlídkující strážník ocitnul v nebezpečí. 
Začátkem července 1912 v
sedl strážník Ferdinand Dušek na služebního koně, a protože se v úřednické čtvrti na Žlutém kopci začaly rozmáhat krádeže, projížděl zdejšími ulicemi. Vtom zpozoroval v místní cihelně cizího muže, který se podezřele rozhlížel a snažil se několika dělníkům prodat zřejmě kradený pánský oblek. Strážník muže zadržel a chystal se ho předvést na služebnu, kde by byla věc prošetřena. Muž však náhle vytáhl ukrytý revolver a než stihl Dušek zareagovat, zasáhl ho projektil do hlavy. I tentokrát však byl zřejmě anděl strážný mistrem svého oboru. Strážník se z ošklivého zranění postupně zotavil a pachatel skončil za mřížemi.

A do třetice nadmíru neohrožený strážník Filip Dosoudil. Ten se jedné březnové noci roku 1895 procházel dnešním náměstím 28. října, když u jednoho domu zpozoroval pohybující se stíny. Dva zloději se právě snažili překonat zámek jednoho z obchodů. Jak ale spatřili blížící se hlídku, začali utíkat. Ne však daleko. O kousek dál na ně čekali dva společníci, kteří tzv. dělali zeď a ve čtyřech se už osamělého strážníka nebáli. Naopak vytáhli revolvery a začali na něj střílet. Dosoudil byl třikrát zasažen: do beder, boku i levého spánku, ale žádné ze zranění naštěstí nebylo takové, aby ho přímo ohrožovalo na životě. Strážník i v tomto stavu vytáhl šavli a pustil se do zločinců. Těm se sice po chvíli podařilo povalit jej na zem, ale dva přitom utržili sečné rány na hlavě. Mezitím se už blížily další hlídky, přivolané střelbou. Zločinci proto vzali nohy na ramena, ale nechali na zemi několik věcí, které pak policii pomohly při pátrání. A důsledky pro strážníka Dosoudila? Ten se za starostlivé péče svojí ženy a dvou dětí zotavil a byl o několik týdnů později pozván na radnici, kde mu starosta Wieser i policejní ředitel Walek slavnostně poděkovali za příkladné jednání a spolu s děkovným dekretem mu předali i nemalou finanční odměnu.

pátek 15. 5. 2020:
díl osmý: ZTRÁTY A NÁLEZY

V dnešní době se lidé hledající svoji ztracenou věc obracejí na Magistrát města Brna, který má na Malinovského náměstí zřízenou kancelář ztrát a nálezů, případně na dopravní podnik, který předměty nalezené v dopravních prostředcích uschovává ve vybraných vozovnách. Dříve však měla tuto činnost na starosti výhradně brněnská městská policie. Nalezené věci byly uloženy v kanceláři na dnešní Staré radnici, kde měl policejní úřad své hlavní zázemí a přehled nových nálezů byl často zveřejňován v tehdejších denících. Lidé tak často četli zprávy o nalezených peněženkách, klíčích i deštnících, zlatých prstenech, řetízcích i tabatěrkách, šátcích, kloboucích a dalších částech oblečení, zkrátka o běžných předmětech denní potřeby. Někdy se ale objevovaly zprávy i o věcech, které u sebe běžný člověk nenosil. Například soudek piva, na který asi marně čekali v některém hostinci, ležel na cestě v dnešní Husové ulici. Také těžko říci, kdo zanechal v roce 1872 pod křovím u Místodržitelského paláce na Kolišti sedmatřicet dřevěných nádob s kolomazí, nebo zda rákoska nalezená o rok později na Pekařské, vypadla cestou do práce roztržitému učiteli, kterému pak po zbytek dne nezbývalo, než aby žákům hrozil jen prstem. A objevila-li se občas v novinách zpráva o nalezeném stínometu nebo haveloku, pak čtenář věděl, že se nejedná o žádné podivné vynálezy z verneovek, ale že jde o obyčejný slunečník a pánský kabát.

pátek 8. 5. 2020:
díl sedmý: KULTURNÍ AKCE

Brněnská městská policie bývala aktivní i v oblasti kultury. Například tím, že pravidelně pořádala v divadle Reduta na Zelném trhu maškarní bály a nemalý výtěžek z těchto plesů pak předávala na různé dobročinné účely. Podporovala tak městské fondy financující sociální a zdravotní aktivity, penzijní fond nebo i veřejnou knihovnu. O návštěvníky prý na plesech nouze nebyla, naopak policejní bály patřily k nejnavštěvovanějším. Vstupné také nebylo vysoké (ženy v maskách obvykle mívaly vstup volný a muži platili jen jeden zlatý, což byla koncem 19. století zhruba hodnota 1,5 kg hovězího masa nebo 30 vajec), a tak se prý stávalo, že se na plese sešlo i více než tisíc osob. Přes mírné vstupné bývala vybraná částka poměrně vysoká. Na akcích totiž bývalo běžné, že do ní přispívali různé vážené a vysoce postavené osobnosti, které se plesů účastnily.
Účinkující hudební skupina bývala zpravidla vojenská. Městská policie sice měla stejně jako jiné uniformované složky (například městský ozbrojený a střelecký sbor, hasiči aj.) vlastní soubor, ale pro větší a významnější akce zvala vyhlášený orchestr osmého pěšího regimentu, který byl v Brně ve své době jedním z nejznámějších. Energicky hrál tanečníkům do kroku a v sále se tak střídaly známé melodie polky, valčíku, mazurky, kvapíku, čtverylky, besedy, třasáku i škotské. Návštěvníci plesu se prý příjemně unaveni rozcházeli do svých domovů až v brzkých ranních hodinách.

(Na snímku orchestr brněnské městské policie v roce 1906)

pátek 1. 5. 2020:
díl šestý: SLUŽEBNÍ ODZNAKY

Potkáme-li na ulici strážníka v jeho typické policejní uniformě, je jasné, že vykonává nějaké pracovní povinnosti. Dříve to ale s uniformou tak jednoznačné nebylo. Za prvé ji nosilo mnohem více úředních osob než dnes, ale hlavně většina z nich často chodila v uniformě i v době svého volna. Lidé potkávali v takovém druhu oděvu nejen strážníky, vojáky a hasiče, ale i pracovníky městského nebo poštovního úřadu, různé zaměstnance dopravních společností, o nejrůznějších c. k. úřednících ani nemluvě.
V případě strážníků tedy bylo, vzhledem k jejich náročné činnosti, nutné nějakým způsobem zdůraznit, že jsou právě ve službě.
U prvních strážníků, kteří, jak jsme si říkali v druhém dílu, nosili cylindry, byly za tímto účelem na přední straně klobouků umístěny kovové odznaky stříbrné barvy se znakem města Brna.
Když pak došlo k výměně vysokých klobouků za nižší klobouky polních myslivců, přibylo na odznak kvůli identifikaci strážníka i konkrétní služební číslo. Odznaky bez čísel, pouze s dvouhlavým orlem, zůstávaly jen velitelům.

V devadesátých letech 20. století pak začali strážníci nosit nákrční známku. Služební číslo už bylo umístěno na ní, ale také spolu s červenou šňůrou znamenala, že je tento strážník ve službě a lidé by proto měli dávat pozor na případné prohřešky.
Co se týká služebního čísla, byla zde na rozdíl od dnešních dnů ještě jedna odlišnost. Zatímco dnes dostane číslo přidělené pouze jeden konkrétní strážník a nikdo jiný už ho v tomto městě mít nemůže, v předválečné době mohla být známka s číslem postupně svěřována různým osobám.

(Na snímcích odshora: Adolf Krátký, August Vaška a služební známka na kresbě z Archivu města Brna)

pátek 24. 4. 2020:
díl pátý: OCENĚNÍ MIMOŘÁDNÝCH ČINŮ

Mimořádné činy si zaslouží ocenění v každé době. Tohoto si byli vědomi už naši předchůdci. Jedním z takových hrdinů kdysi byl i Karel Králíček, zástupce velitele čtvrtého okrsku, který měl služebnu umístěnou v dnešní Francouzské ulici.
Hrdinský čin se odehrál jednu horkou červnovou neděli roku 1902. Pan Králíček měl ten den volno a šel právě se svojí rodinou na vycházku směrem ke Královu Poli. Najednou uslyšel chlapecké hlasy volající o pomoc. Ihned se rozběhl tím směrem, až se dostal k hrázi rybníka, který býval kousek od dnešního královopolského nákupního centra.

Z rozrušených výkřiků přítomných hochů pochopil, že před malou chvílí zmizel pod hladinou jejich malý kamarád a už se nevynořil. Králíček tedy bez váhání skočil do vody a snažil se dítě po hmatu najít. To se mu naštěstí po krátké chvíli podařilo, a tak vytáhl zemdleného Pepíčka na břeh. Zprávy o záchraně teprve dvou a půl letého Josefa Formánka, syna královopolského domkáře, se roznesly rychle a donesly se i ke 
Králíčkovým nadřízeným. Ti neváhali a poslali přímo na císařský dvůr návrh, aby byl jejich kolega vyznamenán. Výsledkem bylo, že 2. května následujícího roku převzal pan Králíček z rukou brněnského starosty stříbrný záslužný kříž Františka Josefa I., a hned poté se i s celým sborem městské policie zvěčnil na fotografii.
Závěrem nezbývá než dodat, že podobných činů se v Brně odehrálo více a nejedna uniforma strážníka byla proto ozdobena nějakým typem medaile. Při skutečně výjimečných okolnostech se pak objevovaly i jiné formy ocenění. Například, v pořadí třetí ředitel brněnské městské policie, Franz Walek dostal v roce 1895 přímo od císaře za vynikající zvládání obtížných úkolů zlatý prsten s briliantem.

pátek 17. 4. 2020:
díl čtvrtý: VYŠETŘOVALI I ZLOČINY

Činnost brněnských strážníků zdaleka nespočívala jen v řešení běžných přestupků. Dřívější zákony jim umožňovaly mnohem širší spektrum činností, takže mohli vyšetřovat i vážnější trestnou činnost, dokonce i vraždy. Pro tyto případy byl u zdejší městské policie sestaven tým zkušených detektivů, kteří ve své době používali nejmodernější kriminalistické metody. Například už v roce 1906, tedy jako jedni z prvních v zemi, měli k dispozici rozsáhlou daktyloskopickou sbírku i archiv vytvořený podle slavného francouzského policejního úředníka Alphonse Bertillona.
Velkým fanouškem nových kriminalistických metod byl policejní ředitel Franz Walek. Šéfoval brněnské městské policii od roku 1893 až do rozpadu monarchie v roce 1918. Tento nesmírně pracovitý muž byl známý tím, že dokonce i část své dovolené trávil cestami po policejních sborech v zemi, kde se seznamoval s novými objevy v kriminalistice a některé se pak snažil aplikovat v Brně. Zřejmě i díky tomu zdejší detektivové vyřešili řadu případů.
Například když byla koncem roku 1892 ve svém bytě v Podnásepní ulici nalezena zavražděná čtyřicetiletá Antonie Maurerová, během krátké doby detektivové zjistili, že pachatelem je jistý tesařský pomocník Karel Vymetal, který u Maurerové před časem spravoval okenní rámy a měl tak možnost si byt řádně prohlédnout.
Dalším známým případem bylo vyřešení vraždy četnického strážmistra Josefa Macourka v roce 1918. Žabovřeští četníci po pachateli několik měsíců marně pátrali, až při rozšíření města případ převzali brněnští detektivové. Ti záhy zatkli vojenského zběha Pausera i s kumpány, a současně shromáždili řadu důkazů, které bandu usvědčovaly nejen z vraždy četníka, ale i jiných zločinů.

pátek 10. 4. 2020:
díl třetí: DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY

V dnešní době má městská policie poměrně široký výběr dopravních prostředků. Strážníci tak podle potřeby využívají kola, skútry, silniční motocykly, auta a na přehradě dokonce i motorové čluny. V druhé polovině 19. století byla ale situace zcela jiná. Město bylo mnohem menší a první hlídky se ulicemi pohybovaly výhradně pěšky. Jak ale město rostlo, obchůzkové trasy se protahovaly a strážníci proto začali využívat nejprve jízdní kola a od roku 1906 také koně. Stáje pro služební koně i kasárna pro zaměstnance stávaly v Masné ulici, zhruba za dnešním polyfunkčním domem Zderad.
První den, kdy jízdní hlídka vyjela do ulic, byl ve městě velký shon. Shodou okolností sem totiž tuto soboru, tedy 11. srpna, přijel slavný William Cody zvaný Buffalo Bill s početným doprovodem, aby zájemcům předvedl show nebývalých rozměrů. Strážníci, kteří se s koňmi pohybovali okolo průvodu indiánů i pistolníků, tak získali na pár dní zkrácenou verzi plukovníkovy přezdívky, tedy Buff.
Jiné dopravní prostředky v době monarchie strážníci nepoužívali, pokud nepočítáme speciální okovaný vůz tažený dvěma koňmi, německy zvaný Zellenwagen, kterým by ale v té době asi žádný pasažér cestovat nechtěl. A to ani přesto, že by měl v cílové stanici zajištěno ubytování i stravu.



pátek 3. 4. 2020:
díl druhý: OD CYLINDRŮ K PŘILBÁM

Obvykle to první, čeho si lidé při setkání se strážníkem všimnou, je uniforma. Její podoba je v současné době téměř stejná, ať hlídku spatříme v Brně nebo jiném městě ČR. Vždy to tak ale nebývalo. Za monarchie měla každá městská správa mnohem volnější tvůrčí prostor a výsledkem byly mimo jiné i různorodější uniformy strážníků. V Brně se po této stránce opět projevily blízké vazby s Anglií. Zdejší strážníci totiž začali koncem roku 1866 nosit téměř přesný vzor oděvu anglických konstáblů, tedy dlouhé černé pláště, sako a kalhoty z tmavě hnědého sukna, černou obuv, a především nezbytný vysoký černý cylindr, na kterém byl vpředu připevněn kovový znak města. Tato podoba služebního oděvu v Brně vydržela do roku 1876, kdy se radní rozhodli z praktických důvodů dát přednost vzoru vídeňskému.

Nová uniforma se skládala ze zeleného saka i kabátu, šedých kalhot s tenkým červeným pruhem na bocích a klobouku se širokou krempou, tvarovaného podle vojenského vzoru polních myslivců. Strážníci v této podobě procházeli brněnskými ulicemi až do roku 1890, kdy klobouky vystřídaly vojenské čepice s malým štítkem na přední straně, a hlavně typické přilby s kovovým hrotem na vrcholu, tzv. piklhaubny. Tento vzor se k nám dostal z Pruska, ale pro brněnskou městskou policii byl stejně jako v jiných moravských a rakouských městech charakteristický pozměněný hrot ve tvaru kapky. Také služební odznak měl zcela jinou podobu než dnes. Nenosil se na pravé straně hrudi, ale na krku a bylo na něm umístěno pouze služební číslo. Znak, tehdy dvouhlavý orel se znakem města, byl totiž hlavní ozdobou pokrývky hlavy.


pátek 27. 3. 2020:
díl první: O POTRAVINÁCH A KONÍCH

Práce dnešních strážníků se od té dřívější liší daleko více, než bychom si mysleli. Díky tomu, že rakousko-uherské zákony dávaly obcím, tedy i strážníkům, daleko širší spektrum pravomocí, mohli řešit nejen běžné přestupky, ale i činnosti, které dnes spadají do kompetencí řady jiných úřadů.

Kontrolovali například nezávadnost potravin na tržnicích, dále aby hostinští nešidili zákazníky tím, že jim budou slévat nedopité nebo rozlité nápoje a jednodušeji si poradili i s opilci, kteří se namísto dnešního komfortu v protialkoholní záchytné stanici museli chtě-nechtě spokojit s dřevěnou lavicí ve vyhrazené místnosti na některé z policejních služeben.

Řešili i přestupky, které bychom považovali za mnohem novodobější záležitost. Například rychlost povozu a později i prvních automobilů měřili odhadem podle koně, takže tam, kde byla povolena rychlost koně v kroku, nemohl nikdo jezdit rychlostí koně v klusu, o cvalu ani nemluvě.