Články

Proč někteří psi zůstávají v útulku delší dobu.

 

Zveřejňujeme dotaz, který nám byl nedávno položen prostřednictvím facebooku, a odpověď, kterou jsme pisateli dotazu poskytli.

"Dobrý den,
ráda by jsem se angažovala v pomoci Vašemu útulku. Zdá se mi ,že pejsci jsou tam zbytečně dlouho. Je možné lépe a víc je nafotit...dopsat jejich příběh a dopsat k fotografiím i se jménem? Ráda Vám budu nápomocná. Zároveň se chci zeptat na pejska Maltézáčka Evidenční číslo: 0188/2012 Jaký je to pejsek povahově. Děkuji."

"Vážená paní,

pejskovi č. 0188/2012 říkáme v útulku Sally. Jde o maltézského psíka, nyní cca 7 let starého. Sally je kastrovaný, dobře se snáší s dalšími psy. K lidem umí být přátelský a mazlivý, ale pouze v případě, že vše probíhá podle jeho přání. Pokud dojde na nějakou manipulaci (nasazování obojku, česání, stříhaní), je velký problém. I při pokusu nasadit náhubek se Sally změní v malého bojovníka, který nemíní ustoupit. Sally si také často vynucuje pozornost značkováním (moč i výkaly), proto je jeho případný pobyt v bytě velmi problematický, vhodný je spíše do domečku, kde by mu bylo možno vyhradit místnost, kterou by mohl znečišťovat.

Váš zájem pomoci zvířatům v útulku oceňujeme. Problematika útulkových psů však není ani zdaleka tak jednoduchá, jak to možná na první pohled vypadá. Chcete-li nahlédnout alespoň trochu „pod povrch“, doporučujeme Vám přečíst si naše články na http://www.mpb.cz/clanky/.

Jen část psů umístěných do útulku je ztracených. Zbytek jsou psi svými vlastníky vyhození (dle litery zákona opuštění). Jakkoliv vyhazování zvířat neschvalujeme a odsuzujeme, důvodů, které k tomu lidi vedou, je určitě celá řada. Většinu z nich neznáme, a ani znát nemůžeme. Některé se však odhadnout dají. Zejména u zvířat, která byla svými vlastníky zkažena natolik, že se jim nakonec stala přítěží. A právě takových psů se k nám dostává poměrně mnoho. Není proto divu, že tito psi pak v útulku pobudou delší dobu. Poptávka po psech z útulků vzhledem k přesycenosti trhu se zvířaty klesá již několik let a jen málokdo se odhodlá vzít si z útulku psa s vědomím, že se bude muset při jeho chovu vyrovnat se značnými problémy. Typickým příkladem je třeba maltézský psík, na něhož jste se dotázala. Zcela v souladu s úslovím „není všechno zlato, co se třpytí“, nemusí být ani hezký psík tou správnou volbou. Obdobně zůstávají v útulku i psi staří, chronicky nemocní apod.

Náš útulek rozhodně nechce jít cestou, kterou, bohužel, používají některé jiné útulky. Totiž že zájemci navykládají všechno možné, jen aby psa „udali“. Je to neseriózní a my rozhodně nechceme zájemce klamat a psům způsobovat další traumata tím, že se pak musí do útulku vracet. Pokud jde o fotografie, jsou pořizovány ihned po přijetí psa do útulku a tentýž den zveřejňovány. Tento postup (mimochodem dnes už daný zákonem) je velmi důležitý pro vlastníky zvířat, kteří svého ztraceného psa hledají. Pro zájemce o adopci psa, pokud už pes v útulku zůstane, je pak fotografie pouze vodítkem. Podstatně důležitější je sladit povahové vlastnosti a životní potřeby psa s možnostmi a zkušenostmi zájemce.

Pořizovat série fotografií je proto zcela zbytečné, protože podle vzhledu se pes z útulku vybrat nedá. Obdobně je tomu s Vámi zmiňovanými „příběhy“ a jmény psů. Těžko můžeme zveřejňovat příběhy, které neznáme (jaký taky chcete psát příběh o psovi odchyceném na ulici, jehož minulost neznáte), nebo jména, která psům nedáváme. Nechceme totiž přivykat psy na jména, která se pak nebudou jejich novým držitelům líbit. Je lepší, když si psa pojmenují sami.

Chcete-li psům v útulcích pomoci, jako členka sociální skupiny na facebooku tak můžete činit např. prostřednictvím osvěty. Je důležité, aby si lidé uvědomili především důvody přeplněnosti útulků. Vždy by se mělo začínat od příčin, nikoliv od následků. Neměla by být proto opomíjena témata zvířecích množíren, „zachraňování“ zvířat z ciziny, apod.

S pozdravem"

Poznámka: V roce 2013 Útulkem pro opuštěná zvířata a odchytovou a asanační službou řešeno celkem 1278 případů nalezených a odchycených psů. Z tohoto počtu bylo díky systematizované metodice práce identifikováno a vráceno vlastníkům 904 psů, tj. plných 70%. Dalších 346 psů pak nalezlo domov u svých nových opatrovníků.

ing. Pavel Terzijski
vedoucí útulku

 

Rozhovor pro Nadační fond Pes v nouzi

Přemýšlíte o adopci pejska z útulku? Nebo vás zajímá, jak to probíhá za zdmi útulků a jak se tam opuštěným čtyřnohým mazlíčkům žije? Pak si přečtěte následující rozhovor.

Ing. Pavel Terzijski je vedoucím Útulku pro opuštěná zvířata v Brně-Bystrci. Útulek je provozován Městskou policií Brno a má kapacitu pro 205 psů (z toho 52 v karanténě) a 78 koček (z toho 42 v karanténě). Pan vedoucí se s námi podělil o své zkušenosti s pejsky a my se zase podělíme s vámi o jeho zajímavé odpovědi:

Řada lidí si myslí, že povahové rozdíly mezi psy se projevují pouze napříč rasami nebo na základě toho, jak si člověk konkrétního psa vychová. Prozraďte ale, jsou obecně v tomto ohledu nějaké rozdíly také mezi psy z útulku a, řekněme, těmi šťastnějšími psy, kteří v útulku nikdy nebyli?

Tato otázka by mohla být tématem na dlouhé povídání. Rozdíly v povahách některých „útulkových“ a „neútulkových“ psů určitě nalézt lze, ale rozhodně se tento problém nedá paušalizovat. Jasně zřetelné jsou například povahové změny u psů, jimž bylo dříve nějakým způsobem ubližováno. Může jít o všechny formy psychických změn – od plachosti, přes strach z některých předmětů, či určitého typu lidí, až po nevyzpytatelnost, zlobu, nebo přímo agresivitu. Tyto změny v chování má často na svědomí právě člověk. Ale může jít i o psychické onemocnění nebo o symptom jiných zdravotních potíží.

Jací lidé by si měli pejska z útulku vzít a komu byste jej vydat odmítli? Jaká jsou vlastně kritéria pro svěření zvířete do opatrovnictví?

Nikdy nevydáme psa do opatrovnictví tomu, kdo by ho chtěl využít zákonem zakázaným způsobem či k množení (viz článek o „množírnách“ na našem webu –  link name ). Jinak žádný seznam kritérií, která bychom si při výběru opatrovníků (s nadsázkou) „odškrtávali“, nemáme. Ve skutečnosti jde o posouzení mnoha individuálních faktorů, jehož výsledkem by měl být co možná nejlepší nový domov pro vybraného pejska. Individuální jsou nejen povaha a potřeby každého psa, ale i představy, možnosti a schopnosti opatrovníků a především životní podmínky, které mohou pejskovi nabídnout. S každým potenciálním opatrovníkem proto nejdříve hovoříme a snažíme se, aby byly všechny uvedené faktory pokud možno co nejlépe sladěny. Pokud se to nepodaří, psa do opatrovnictví nevydáme. Jeho vrácení do útulku by bylo pro něj horší, než když si na toho „správného pána“ ještě nějakou chvíli počká.

V útulku Městské policie Brno pečujete také o kočky. Asi nemá velký význam ptát se, zda snášejí jeho prostředí lépe než psi.

Možná to bude pro někoho překvapení, ale kočky snášejí pobyt v útulku o poznání lépe. Nejsou totiž tak závislé na člověku, jako třeba psi. Stačí jim klid, teplo, světlo a jídlo, a pokud se k tomu přidá i nějaké to polaskání od ošetřovatele, jsou v pohodě. Ve vlastním domově je jim však určitě ještě lépe.

Také je nějak pobyt v útulku poznamená?

Jak už jsem odpověděl na předchozí otázku, ani ne. To však platí pro kočky „domácí“, nikoliv pro kočky toulavé. Ty jsou již po generace zvyklé žít divoce, venku, a i když se třeba člověka nebojí, život v zajetí je psychicky ubíjí a v omezeném prostoru strádají. Toulavé kočky, které odchytáváme v rámci kastračního programu, proto vždy po pobytu v karanténě vracíme veterinárně ošetřené zpět do místa odchytu, tedy do jejich teritoria. V naprosté většině případů se nedají domestikovat ani koťata toulavých koček. Povaha malých šelmiček se u nich začíná projevovat, sotva otevřou oči.

Hodně zmiňujeme prostředí útulku. Málokoho tak napadne, že zvířata v něm mají pelíšky, deky, prvotřídní granule a třeba podlahové vytápění. Takový komfort by stěží hledala u leckoho doma. Přesto strádají. Citově. Jak moc pozorujete emocionální založení zvířat?

Máte pravdu. I nás mnohdy napadne, že někteří lidé nemají ani takové životní podmínky jako zvířata u nás v útulku. A fakt je, že se o naše svěřence staráme s maximální péčí. Jenže, bohužel, pořád je to jistá forma „vězení“. Proto každému z našich zvířat přejeme, aby se od nás dostalo co nejdříve. Viditelné emoce se projevují především u psů a v útulkových podmínkách jde často o emoce kolektivní. Jeden emotivně vypjatý pes dokáže „obrátit útulek vzhůru nohama“. Proto není přístup cizích osob do vnitřních prostor útulku dovolen. Každému zájemci však psa rádi přivedeme na seznámení do naší recepce. Pokud je pes sám, chová se zpravidla úplně jinak než ve smečce, nebo při obraně „jeho“ kotce. U koček jsou emoce rovněž rozeznatelné. Ale aby člověk (na rozdíl od psů, kteří dávají emoce jasně a nahlas najevo) u koček rozeznal známky a hlavně druh emocí, musí být přece jen už trochu odborník. Proto jsou také kousnutí od kočky často nečekanější než od psa.

Po jak dlouhé době v útulku začne zvíře psychicky strádat, pakliže jej nikdo neadoptuje?

To se nedá tak říct. Psychická odolnost zvířat je zcela individuální. Máme tu čtrnáctiletého pejska, křížence jezevčíka, který právě „slaví“ pět let pobytu v útulku a je naprosto v pohodě. Jindy však přijmeme psa, který se psychicky zhroutí třeba do měsíce, nebo i do týdne po přijetí. Jde o to, jaký má ten který pes psychický základ a co již v životě prožil. Jak se takové zhroucení projevuje, snad ani nebudu popisovat. Ale vrátím se ještě na chvíli k tomu starému pejskovi. Víte, je mi ho líto. Protože čím déle tady je a čím je starší, tím menší mají o něho lidé zájem. A přitom si to nezaslouží a mohl by krásně dožít svá poslední léta někde v teple domova…

Můžete, prosím, popsat proces přijetí zvířete a jeho vydání? Jakým ošetřením projde, kdo se o něj stará?

Kdybych měl popsat podrobně celý tento proces, bylo by to asi hodně dlouhé povídání. Proto opravdu jen ve zkratce: Na prvopočátku každého umístění zvířete do útulku je samozřejmě jeho odchyt. Máme vlastní odchytovou a asanační službu působící na celém území statutárního města Brna, kterou 24 hodin denně zajišťuje pět strážníků. O zvířata umístěná do útulku se pak starají čtyři veterinární techničky a devět ošetřovatelů, kteří se střídají v denních dvanáctihodinových směnách. Po přijetí musí být každé zvíře umístěno do karantény a jeho první kroky vedou do veterinární ambulance. Tam je veterinárními techničkami prohlédnuto, případně ošetřeno, zbaveno parazitů, změřeno, zváženo a vyfotografováno. Zvířeti je založena zdravotní karta a záznam do elektronické databáze. Od okamžiku přijetí zvířete do útulku provádí veterinární techničky i řadu dalších úkonů, jejichž cílem je zjištění identity vlastníka zvířete. Při nejbližší návštěvě veterinárního lékaře (třikrát týdně, v akutních případech kdykoliv) zvíře podstoupí odborné klinické vyšetření, podle potřeby jsou mu předepsána léčiva a je označeno registrovaným elektronickým identifikačním mikročipem. Pokud je zvíře zdravé, může karanténu opustit nejdříve po sedmi dnech, ale opět vždy po předchozí prohlídce veterinárním lékařem. Nemocné zvíře setrvá v karanténě až do vyléčení. Před vyřazením z karantény je navakcinováno a vystaví se mu očkovací průkaz. Pokud se do vyřazení z karantény o zvíře nepřihlásí jeho vlastník, je zvíře převedeno do „normálního“ pavilonu s výběhem a je nabídnuto k adopci.

Stabilně máte v útulku kolem stovky psů. Jak vypadá den jednoho takového psa. Jak je vůbec možné stihnout o všechny pečovat?

Péči o zvířata zajišťují denně za „normálních podmínek“ dvě veterinární techničky (zajišťují veterinární péči o zvířata) a čtyři ošetřovatelé zvířat (zajišťují pravidelnou každodenní péči o zvířata). Každý den musí být všechny kotce „do čista“ uklizeny, zvířata musí mít dostatek vody, musí být ve stanovený čas nakrmena a nemocná zvířata musí být podle rozpisu ošetřena. Do toho probíhá střídavě jejich koupání, česání a venčení. Každé úterý je navíc sanitární den, kdy se provádí důkladná očista a dezinfekce celého provozu a třikrát do týdne je ambulantní den, během něhož jsou nemocná zvířata předváděna k ošetření či na operace k veterinárnímu lékaři. Jak sama vidíte, není to legrace. Ale stihnout to všechno musíme. Pečování o zvířata v našem útulku je prací, která od zaměstnanců vyžaduje nejen pozitivní vztah ke zvířatům, ale také pracovitost, odhodlání a v neposlední řadě i fyzickou zdatnost. A musím na tomto místě upřímně říct, že si vážím kolektivu, který v současnosti péči o zvířata v útulku zajišťuje.

Jak jste úspěšní v udávání zvířat do opatrovnictví, a stává se, že lidé zvíře vrátí?

Řekl bych, že jsme docela úspěšní. Zájemci o zvířata k nám chodí, či jezdí, z celé republiky. Ví, že jim nebudeme „věšet na nos žádné bulíky“ a že jim o vybraném pejskovi, nebo kočce, řekneme objektivní informace. Zvířata, která vydáváme, jsou klinicky zdravá, veterinárně ošetřená a vakcinovaná. Za měsíc přijmeme cca 90 psů a přibližně stejný počet jich i vydáme. Asi dvě třetiny z nich vracíme vlastníkům (sami je vyhledáváme) a třetinu svěřujeme do opatrovnictví. I tak se nám průměrně jeden pes za měsíc vrátí. Stává se to zpravidla v případech, kdy nám opatrovníci úmyslně zatají některé důležité informace (například že mají doma malé děti, které pes nemá rád, nebo že žijí u babičky, která psa nechce), nebo v případech lidí, kteří nás neposlouchají, protože všechno ví a znají, a pak nám například přijdou vrátit psa jen proto, že po devíti dnech ještě neslyší na jméno. Poslední případ se stal teprve nedávno.

Máte vy osobně také zvíře z útulku?

Ne, nemám :-). S našimi svěřenci jsem denně od rána do večera. Takže si psí i kočičí společnosti užiji (dalo by se říct) i nad míru. No ale vážně – copak bych mohl mít psa, nebo kočku, a nechávat je denně celý den samotné doma? To bych jim opravdu neudělal. Ale někteří z našich zaměstnanců už pejsky či kočičky od nás z útulku doma mají. I několik :-).

Potkáváte se někdy se šťastně svěřenými zvířaty? Registrujete u nich proměnu? Pamatují si Vás?

To víte, že ano. Často nám opatrovníci, nebo později už vlastníci, přivedou svého psa ukázat. Proměna psů bývá velmi zřetelná. Ve vzhledu i v jejich chování. Někdy si na nás pejsci i vzpomenou. Ale častěji ne. A je to tak dobře. Proč by si měli pamatovat svůj pobyt v útulku? Už mají svoje „pánečky“ a svoji rodinu, a že jim věnují celou svoji lásku a oddanost je naprosto v pořádku. A to je možná pro nás ta největší radost, kterou z práce máme.

Jak se stavíte k nadačním fondům? Mohou útulky těžit ze spolupráce s nimi?

Vaše otázka je sice trochu sugestivní :-), ale určitě má svoje opodstatnění. O pozitivním smyslu nadačních fondů zaměřených na pomoc zvířatům ani v nejmenším nepochybuji. Nejen že mohou pomoci například s umísťováním opuštěných, ale mohou díky své nadační činnosti pomoci útulkům i materiálně. Především těm menším, soukromým, které jsou ve své činnosti mnohdy odkázány pouze na finanční zdroje provozovatele a případné sponzorské dary. Činnost těchto útulků přitom není o nic méně záslužná než činnost velkých městských útulků financovaných svými zřizovateli. Nadační fondy se ale nemusí omezovat jen na útulky. Jejich práci určitě ocení i občané, kteří se na ně obrací o pomoc v různých obtížných životních situacích, týkajících se jejich zvířat.

Co byste v útulku potřebovali nejvíce po materiální stránce? Je možné přispět i finančně?

Jako nejlepší formu podpory, alespoň pokud jde o náš útulek, považuji podporu finanční. Máme vyhlášenu veřejnou finanční sbírku, jejímž prostřednictvím je možné na činnost našeho útulku přispět. Výhodou této formy podpory je, že můžeme finanční prostředky ze sbírky soustředit a použít na krytí aktuálních potřeb, které jsou v souladu s jejím účelem, tedy například na krmivo, veterinární činnost apod. Veškeré informace o této sbírce jsou publikovány na  našich internetových stránkách . Jsme však pochopitelně vděčni každému, kdo nám přinese i zdánlivé maličkosti – pelíšky, hračky pro zvířata, pamlsky a podobně. Jsou to věci, které se u nás vždy využijí a nikdy jich není dost. Naproti tomu základní granulované krmivo radši nakupujeme sami. Používáme totiž krmivo, které máme co do kvality a výživnosti dlouhodobě vyzkoušeno.

Množím, množíš, množíme...

aneb kde se ti psi pořád berou?

(téma k zamyšlení)

Povšimli jste si, milí přátelé zvířat, jak máme v Česku přepejskováno? Jak je možné, že například do našeho útulku přijmeme ročně okolo 1100 psů, kteří z velké části nikomu nechybí? Kde se ti psi pořád berou?

Odpověď na tyto otázky je zdánlivě jednoduchá. Přece se množí. Ale co třeba zkusit si odpovědět na otázku PROČ se vlastně pořád tak množí?  Tady už odpověď tak jednoduchá nebude.

V našich končinách psi už dávno volně nežijí. Přijali jsme je za společníky a za generace soužití jsme je dokonale domestikovali. Dnes už u nás těžko narazíte na smečky divokých psů žijících v komunitě odloučené od člověka, řídících se jen přírodními a zvířecími zákony, instinkty a pudy. Když na nějakého volně se pohybujícího psa venku narazíte, jde s největší pravděpodobností o psa zaběhnutého, nebo vyhozeného. Že se potkají dva takoví tuláci – pejsek a fenka – a založí spolu rodinu ve volné přírodě, je věcí skutečně naprosto ojedinělou. Stát se to může, ale taková rodinka psí kalamitu určitě nezpůsobí. Jak to, že se tedy psi všude okolo nás tak množí? No ovšem, jako vždy – za vším hledej člověka.

Je to skutečně právě člověk, který „trh se psy“ neustále zásobuje novými a novými přírůstky a způsobuje, že v dnešní době „nabídka“ psů vysoce překračuje „poptávku“. Přátelům zvířat se možná ve spojitosti se psy obchodní terminologie líbit nebude. Obchod se psy však nepochybně existuje. V dnešním světě se obchoduje snad již úplně se vším a slovo "peníze" se stalo jedním z nejfrekventovanějších termínů. Ve spojitosti se zvířaty se nám sice obchodní filosofie příliš nelíbí, protože si více ceníme zvířat samotných, než jejich relativní finanční hodnoty, ale potřeba hmotně a finančně se zajistit provází lidstvo už od nepaměti a při dnešním tržním způsobu života s tím těžko něco naděláme.

Je mnoho chovatelských stanic, jejichž vlastníci chovají psy z lásky a v zájmu zachování a zušlechtění psích plemen. U těchto chovů, byť jsou s obchodem spojeny od nepaměti, problém nevidíme. Obchod k těmto chovům prostě patří a je logické, že věnuje-li někdo péči o svá zvířata maximum, nerozdá štěňata svých miláčků komukoliv, na cokoliv a ještě zadarmo. Člověk, který si z kvalitní chovatelské stanice koupí čistokrevného psa, se také o něho zpravidla velmi dobře stará (i když, bohužel, setkáváme se i s opačnými případy).

Zmiňujeme-li v předchozím odstavci psy „papírové“, nechceme tím samozřejmě říct, že máme něco proti křížencům. Takový pravý český „voříšek“ má svoje kouzlo a mnoho lidí mu dá přednost před čistokrevnými, někdy bohužel přešlechtěnými a málo odolnými plemeny. Ale i pro chov voříšků by mělo platit: všeho s rozumem.

Morem dnešní doby jsou „množírny“.

Že nevíte, co toto slovo znamená? Pravda – vymysleli jsme si ho. Ale dost možná, že se toto slovo začne v brzké době používat úplně normálně. Nenajde-li se rychle nástroj, který by existenci množíren učinil přítrž. O co jde? Množírny jsou chovy psů, kde jsou ze strany vlastníků zvířat zcela cíleně s touhou po snadném výdělku křížena buď čistokrevná plemena tzv. „bez papírů“ (jsou lacinější, než čistokrevní psi s průkazem původu, a tudíž pro mnohé lidi finančně dostupnější), nebo v horším případě jakákoliv psí plemena s jakýmikoliv, bez rozmyslu, bez regulace, bez potřebné veterinární péče a v neposlední řadě i bez ohledu na zdraví fen, které jsou často k množení doslova zneužívány (mnohé z těchto fen už do našeho útulku bohužel také zavítaly).

Zdroj (foto): internet

Mezi množírny bohužel musíme zařadit i chovy „z hlouposti“. V těchto chovech nejsou prioritou peníze. V těchto chovech totiž není prioritou vůbec nic, natožpak pes. Psi jsou (v těch lepších případech) pouze nakrmeni a ponecháni životu podle jejich vlastní úvahy. Ani takových množíren není zrovna málo. Je opravdu s podivem, kolik nezodpovědných, nebo přinejmenším nerozumných lidí nechá své nekastrované feny běhat, kde se jim zachce, a vůbec nepřemýšlí o tom, co pak budou dělat se štěňaty. A pokud je to náhodou někdy napadne, řeknou si: Však o co jde, někomu je v hospodě za pár kaček prodáme. A když ne, ono se to vždycky nějak vyřeší.

Zdroj (foto): internet

A tak z obou typů množíren neustále vychází spousty štěňat, která nakonec nikdo nechce, natož aby je někdo kupoval. A proč by také měl, když může jít jinam a dostane hezčí a ještě zadarmo. Z potencionálně zpeněžitelného „zboží“ se tak z ničeho nic stane nepotřebná a obtížná „věc“, která skončí někde vyhozena. A útulky se plní a plní.

Že to není možné? Ale ano, je. Stačí jen porozhlédnout se po svém okolí. Množírny psů jsou všude a jejich „provozovatelé“ svoje počínání zpravidla ani netají. Jen se podívejte na internet, nebo do časopisů, v nichž se psi nabízejí. Jsou jich tam stovky a stovky. Jaký div, že spousta z těchto nechtěných, nebo neobchodovatelných psů skončí na ulici a následně v některém z útulku. Tedy alespoň v tom lepším případě. Protože, bohužel, jsou mezi námi i tací, co se dokážou zbavit psa podstatně brutálnějšími způsoby.

Zdroj (foto): internet

A co je na tom vlastně překvapujícího, řeknou si možná někteří. Vždyť podívejte se, jak se chovají lidé k sobě navzájem. Jaký div, že se tak chovají ke zvířatům, která se nemohou bránit, ani si postěžovat? No dobře. Ale je to snad omluva? Co všechno ještě budeme omlouvat?

Množitelům, s nimiž občas jednáme, když si přijdou do útulku vyzvednout svoje zaběhnuté psy, se snažíme problém ukázat i „z druhého břehu“, tedy z pohledu psů, kteří v útulcích koukají na svět skrze mříže a čekají někdy i léta, než se jich někdo ujme. Bohužel marně. Na honbu za penězi, na hloupost, ani na nezodpovědnost zřejmě žádný lék není.

Než si tohoto jevu všimnou zákonodárci, kteří by současný neutěšený stav v psích populacích mohli upravit vhodnou legislativou, nebo alespoň média, která by jednou místo dojemných reportáží z přeplněných útulků mohla natočit pořad o příčinách tohoto stavu, můžete k nápravě přispět i Vy. Třeba jen tím, že nebudete množírny podporovat a pejsky z nich odebírat. V útulcích je psů dost a dost a každému z nich můžete udělat radost, když si ho vezmete a dobře se o něho postaráte. Mnozí z nich si v životě hodně vytrpěli a alespoň trochu individuální péče a lásky svého pánečka by si zasloužili. Každého, kdo se rozhodne ubírat se touto cestou, si skutečně vážíme.

Zdroj (foto): útulek

Nechceme Vám ale říkat, odkud si máte brát pejska a odkud ne. Takové rozhodnutí bude vždycky jen na Vás. Můžete si samozřejmě vzít pejska odkudkoliv. Třeba i z množírny. Jen Vás prosíme o zamyšlení: Nepodpoříte tím množitele v přesvědčení, že jsou na správné cestě?

Důvodů, proč se stále více psů ocitá v útulcích, je samozřejmě mnohem víc. Popsali jsme jen jeden, protože kdybychom se měli rozepsat o všech, povídání by bylo tak dlouhé, že by ho do konce asi nikdo nedočetl. Třeba se jim budeme věnovat příště. Trápí nás všechny z nich a nejvíc asi to, že není v našich možnostech na tom něco změnit.

Zdroj (foto): útulek

Možná, že toto téma vhodně uzavře historka z našeho útulkového života. Tady je:

To takhle letos na podzim přišla do našeho útulku paní se svým pejskem a dožadovala se i s ním vstupu ke kotcům. Snažili jsme se paní vysvětlit, že to nejde, že se svým pejskem ke kotcům nemůže. Ale ta trvala na svém a svůj požadavek dokonce následně i upřesnila. Potřebuje prý k fenám, a kde jinde by se k nim dostala, než v útulku. Když jsme se ohromeni zeptali proč, odpověděla nám, že její pejsek si aspoň jednou za čas potřebuje nějakou tu fenu poskákat! A my jsme tady přece od toho!

Škoda, že tato historka není k smíchu.

ing. Pavel Terzijski
vedoucí útulku

Jak zase jednou hodní občané pejskům pomohli

To se jednoho mrazivého dne objevilo v našem útulku auto a jeho osazenstvo – manželé středního věku – vyložili dva pejsky, kteří s nimi přicestovali. S nevinnou tváří sdělili pracovníkům útulku, že asi dvouletého křížence a asi sedmiletého bernského salašnického psa našli pobíhat na území brněnských Kníniček a bez hnutí brvy podepsali i čestné prohlášení o tom, kde a jak pejsky našli.

Jaké bylo překvapení pracovníků útulku, když se po dvou dnech přihlásili vlastníci obou pejsků. Pejsci se jim totiž ztratili v Rašově, v obci nedaleko Lomnice u Tišnova, asi 35 km od Brna. Jen šťastnou náhodou se dozvěděli o tom, že oba jejich pejsci jsou v našem útulku. Hledali je všude po okolí, ale nikdy by je nenapadlo, že by se jejich psí přátelé mohli ocitnout tak daleko od domova. Ale všechno šťastně dopadlo a oba pejsci jsou již dnes zase v pořádku doma.

A proč o tom píšeme? Zkuste zapřemýšlet s námi.

V tomhle případě všechno dobře dopadlo. Ale v mnoha jiných případech tomu tak nemusí být. Je to nejen o tom, že někteří lidé – ať už jsou jejich pohnutky subjektivně sebelepší – lžou. Je to i o tom, že neznají zákony a bohužel ani nepřemýšlí. Platné znění občanského zákoníku nálezcům jasně ukládá, že nalezené zvíře mají odevzdat obci, na jejímž území k nálezu došlo. Tento zákon nebyl vymyšlen samoúčelně. Ztratí-li někdo pejska, asi ho těžko bude hledat 35 km od místa, kde se mu ztratil, nebo ještě dál. Mnohokrát jsme se setkali s tím, že nám lidé o nálezu pejska v Brně lhali a mezitím vlastník pejska ve své obci chodil dům od domu a ptal se sousedů, zda jeho pejska neviděli, marně vylepoval letáčky, že se pejsek hledá, nebo se marně obracel na svůj místně příslušný obecní úřad.

Ptáte se, proč lidé takto pejskům „pomáhají“? Nevíme. Opravdu nevíme, proč někdo odveze nalezeného psa mnoho kilometrů daleko a často definitivně ho tak zbaví reálné šance dostat se zpět ke svým pánečkům. Jsme přesvědčeni o tom, že mnoho našich psích svěřenců se mohlo šťastně vrátit domů, nebýt toho, že je někdo výše popsaným způsobem „zachránil“. Pro se tak děje? Nevíme.

Jedno však víme jistě: Žádný z těchto pejsků, ani žádný z jejich pánečků, by podobným „zachráncům“ nepoděkoval.

ing. Pavel Terzijski
vedoucí útulku